Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Cesta na západ

 

6. 5. Jedeme ke kováři do učňovské školy v Jaroměři. Musím se přiznat,
nemohla jsem ani spát, jak to kování dopadne, budou moje holky hodné a
nebudou dělat „ofrky“? Bylo velké vítání, najednou se seběhlo tolik
učňů.... Mistr kovář p. Kyselka zavelel, kdo tady nemá co dělat, pryč.
Dva, tři hoši se hned ujali kobylek, obzvlášť jeden si dobře rozuměl s
naši mladou Jiskrou, jemně ji hladil, poškrabával, to ji dělalo dobře.
Byla jsem sama překvapená, jak to holky dobře zvládly. Mladá, čtyřletá
Jiskra je poprvé okovaná, máma, patnáctiletá Jívka podruhé a dostala na
jednu nohu ortopedickou podkovičku, protože trochu vyšlapuje. Jsme
spokojené, ze vrat jsme doslova vyrazily, na žulových kostkách se
nádherně nese zvuk podkoviček. Je radost poslouchat, jak jsou sehrané
do kroku. Hoši si četli na voze můj plakát " S koněm kolem republiky" :
“A to opravdu jedete kolem republiky?“ „To už mám za sebou, teď jedu na
Plzeň.“ Velký údiv, to musí být nádhera. Ano, ale taky starost a
strádání. Mám dojem, že slovo  STRÁDÁNÍ  naší mladé generaci nic
neříká.
Tak je pátek 7.5. , je nutné se přestěhovat. V té oplocené zahradě nám
o nic nešlo, bylo nám tam dobře. Kobylky se popásaly, polehávaly,
trochu vylítaly. 8.5 bude z této zahrady parkoviště. Lázně Velichovky
totiž slaví 113 let.
Dne 8. května 1945 po 9. hodině přijel do lázní konvoj amerických
vozidel generála Pattona, mezi nimi je také německý plukovník
Detringen. Zde byla podepsána německá kapitulace. Již po patnácté si
Velichovky tuto historii připomínají.
Jedeme s vozem ke kamarádovi do malé obce Hvězda, kterého nějakou dobu
znám a mohu se na něj kdykoliv spolehnout. Jsme očekáváni, oplocená
zahrada je připravená. Jsme tu spokojeni, všichni. Můj muž mě přijel
navštívit a zároveň mi přivezl našeho psího kamaráda, australského
honáckého psa,  štěně Džána, který mi bude dělat společnost během naší
cesty. Starý jezevčík Ben už je trochu v letech (11). Bylo to velké
vítání, protože se tam Džán setkal se svou rodinou. Jeho táta, jeho starší
bratr z dřívějšího vrhu a jeho dva stejně staří bráškové. Náš Džán je
z nich nejmenší, ale to neznamená že je „vejškrabek“, naopak, je
nejdravější a nejdivočejší. Nic mu neunikne a prožene je všechny.
Do lázní dojíždím na kole asi tak 3 km. Kobylky mají volno, musí si
zvyknout na podkovy.
Tady to je takový Bohem zapomenutý koutek. Hned vedle vozu je starý
vykotlaný ořešák, jsou v něm uhnízdění špačci, každou chvíli se Špaček
natřásá a vyzpěvuje, že paní Špačkové něco dobrého přinesl. Naproti
vidím hnízdo čápa černého, jen jednou jsem ho viděla přelítnout. V
noci nás přišel pozdravit srnec, vyřvával si tu jako na lesy. Jen jsem
Džána potichu okřikla, aby byl tiše. O co nám tady jde?

Tak lázně mi končí, co se dá dělat. Večer vše poskládám na své místo,
ráno jen postrojit kobylky a můžeme vyrazit. „No Ireno, aspoň si ještě
dáme kafe?“ Jsem jak na trní, už abych byla na cestě. Nedá se nic
dělat, jedeme. Přes Dubenec, v Miletíně u farmy odpočíváme, kobylky se
pasou. Před Lázněmi Bělohrad vidím koně, ptám se, jak se k nim dostanu?
Dojíždíme k ohradám s pěti koníky. „Prosím, mohla bych u vás ustájit
kobylky na noc?“ Kobylky jsou v boxu zaopatřené, já ve voze a začíná
liják. „To jsme měli štěstí, viď Džánečku!“ Ráno nepotřebuji ani budíka,
rychlá snídaně, vše uspořádat, přivést kobylky, vyčistit box a můžeme
jet. Směr Choteč, Soběraz, Jinolické rybníky, kde si odpočíváme.  Co
vše se cestou může stát! Jedu si po malé silničce, vedle přibrzdí
auto. Prý: „Prodejte koně“. „Ne, já nemám koně na prodej, já je potřebuju.“
To byli neodbytní koňští handlíři. Doslova mi naháněli strach. Znova
na nás čekali a zase neurvale chtěli koupit koně. Jistě potřebovali
pro některého pracháče, pro děti. Ale teď jsme v dobrých rukou, jsme
pozváni na Březku, do malého statečku. Musím si trochu odpočnout, je
to pro mě záhul....

 

14.5.přijíždíme do Sobotky, chci se podívat na lovecký zámeček Humprecht. Často jsme jeli okolo, nikdy nebyl čas tam zajít. Kde nechat koně? Je ošklivo, prší, vítr, aspoň pod přístřešek. Zajíždím do jednoho dvora, kde tuším koně. „Paní, ta naše kobyla je divná, zajeďte si do JK oni Vám tam koníky na tu chvíli nechají.“ Nechali. Mohla jsem si v klidu zajít na zámeček, kde jsem měla p. kastelánku jen pro sebe. Město jsem si jen zběžně prohlédla. Jedeme dál směr Kost. Cestou jedu okolo torsa staré lípy, musela to být ohromná a stará lípa. Koníky zaparkuji dole pod hradem, na takovém plácečku, kdyby byla sezona určitě mě vyhodí, ale nikdo nikde. Prohlídka hradu nebyla moc pro mě, byl to horor, hlavně ta mučírna. Asi nic jiného pro návštěvníky nemohou nabídnout. Tak, a kde ustájit koně? „Paní, zajeďte si tam do toho statku.“ „Už jsem tam byla, nejde to.“ Jedu do dalšího, starý pán na mě: „Táhni ty cikánko“. Jedem zpět, spíme nadivoko u farmy v Libošovicích. Noc  pro mě není dobrá, kobylka se stále otírá o vůz, chytají mě křeče do lýtek.
15.5. Ráno bez snídaně vyjíždíme opět směr Podkostí, pod hradem takovou malou uličkou směr Bakov n. J. Před vesničkou Buda stavím na odpočinek a pastvu. Najedla jsem se,  kávičku popila, s mužíčkem potelefonovala, prostě idylka. Co vše se ale může stát a nemůžete tomu zabránit..... Koně na laně se pasou, vše nachystané, jen vyjet. ALE. Kobylky začínají být nervózní, popocházejí, něco se děje. Takové zvuky, troubení, houkání. Nad námi létají malá letadélka, říkám si: „ To asi z toho svistu.“ Kdepak, nějaká kamionová šou. Najednou přijedou veteránské kamiony, hasičská auta, liazky...snad 3o -4o a všichni troubí, houkají. Mladou držím, ale to je taková síla a strach v těch zvířatech, to se nedá zvládnout, udržet. Obě kobylky se vytrhly a i s lanama úprkem pryč. Jen vidím ty vysmáté, rozveselené obličeje řidičů a spolujezdců, že se jim něco podobného podařilo. NEMÁM PRO TUTO SITUACI SLOV. Stála jsem tam, doslova vyděšená, nebylo možné nic dělat. Volala jsem 155, ale kdepak, v tom momentě jsem ani nevěděla, kde se nacházím. Típla jsem mobil, cítila jsem, že není moc zájem. Stavěla jsem ty vozy, aby mě vzali za koňmi, ale nezastavili, jen na mě troubili. Ti vzadu sice už nevěděli, jaká byla situace, přesto museli vidět, že potřebuji pomoc. Stavěla jsem v protisměru auta, abych se zeptala, zda neviděli někde pobíhat koně, marně, nezastavily. Tak jsem ušla v hněvu a vzteku asi 4 km. Přeci jedno auto zastavilo a trochu pomohlo. Koníky jsem našla uvázané u hasičské zbrojnice, odchytli a uvázali je mladí lidé. Jívka prý kousala a byla zlá, určitě byla v šoku. Ta věhlasná historie se nenamáhala nic pro to, co způsobila udělat. Potom u piva, si jistě vypravovali silné řeči a bylo jim dobře. No co chcete od nich? A policie? Nechci dělat závěr, ale jen potřebovali mé nacionály do hlášení. Až po tom všem jsem si říkala, proč, když mi stejně nepomohli. ALE VŠEM, CO MI POMOHLI, MOC DĚKUJI. Cesta zpět už byla veselejší, dalří 4km. pěšky. Pomalu a v pohodě jsem zapřáhla a jeli jsme dál, hodně daleko od tud. Až do Páterova p. Bezdězem, kde mi je ustájili v boxu. Při vypravování, co se nám stalo, jen mávli rukou, dnes lidi nevědí co je cit ke zvířatům. Kontroluji kopyta, mají doslova hřebiky urvané, ptám se na kováře? Kdepák, to je nedostatkové zboží. Musíte se cestou někde ptát.
16.5. Druhý den ráno, mi při vzpomínce na včerejší událost samy o sobě začaly téct slzy. To jsem ještě nevěděla, že budu mít opět smůlu. Při pakování a rovnání všeho do vozu mi v nestřeženém okamžiku kočky sebraly sýr cihlu. Jak si to rovnám, abych vše měla po ruce, skočí mi do vozu buldok a sebere čtvrtku kuřete, co mám nachystáno na oběd. Nemá cenu se za nimi honit. Jedu dál směr Mšeno. V každé vesnici se ptám na kováře, nemám náhradní podkovy. „Jo, zajeďte si do Čistý, tam by měl být.“ V Čisté volám SOS, no to je štěstíčko, kovář je ihned k ruce. Obě kobylky dostaly nějaké nové hřebíky, ostatní dotáhl. Co víc si přát? Někdy to je „podělaným navrch“, jindy zase štěstíčko. Zajíždím do obce Sudoměř, na návsi odpřáhnu, dám koně pást. Přichází p. starosta: „My si jen odpočneme a jedeme dál“, povídám. Jím suchý chléb a zapíjím vodou, jeho žena mě zve dál na kávu, ale kdepak, já se od koní nehnu. Tak mi aspoň přinese do termosky kávu a sušenky. Dokonce je starosta  veterinář, tak mi dává dárkem pro koně i psa prášky na odčervení. Co k tomu dodat? DĚKUJI. Ještě mi radí, kam se vrtnout na noc. Každá dobrá rada je balzám a zlato. Jedu směr Mšeno, před Mšenem uhýbám na Farmu GG. Jsme uvítáni, ustájeni, vykoupaná, navečeřená, prostě blaho. Musím si dát trochu volno, opravdu jsem unavená, kobylky také potřebují klid.

Ta událost se splašenými koňmi je tuze čerstvá. Jen si říkám, nikdy jsem neměla na silnici problém, ale ta lhostejnost lidí mě zaskočila. Kobylky se nebály aut, ale toho troubení a houkání. Teď jsem si všimla, že mladá často otáčí hlavu dozadu a dává si hubu na mámin krk. To nikdy předtím nedělala. Teprve teď cítím bolavá místa na těle, jak mě mladá pokopala při vzpínání. Nedomyslet, co by bylo, kdyby......?

fotky jsou tady:  http://hofina31.galerie.cz/4611582-cesta-na-zapad

 Obrazek

  

18.5. opět vyjíždíme dál směr hrad Kokořín. Projíždím celou trasu Kokořínským údolím. Všude, kde jsou skály, jsou vysekány do skal sklípky, místnůstky. Lidé v nich mají dřevo, všechno možné uskladněné, i slepice. Dříve v nich bydleli lidé, sloužilo to jako část obydlí nebo úkryty. Je zajimavé si to vše představovat, jak se asi dříve žilo. Je tu krásné okolí, turistický ráj. Je tu také celé skalní obydlí. Nejedu tam, mně stačí co vidím, mám dobrou představivost. Obrazek

Na parkovišti pod hradem Kokořín vypřahám, kobylky vážu u takové zříceniny, mají tam kousek trávy na pastvu. Prosím řidiče autobusu, aby mi po voze nikdo neskákal. Nechávám vše tak, jak je, nebudu dlouho pryč. Dále pokračuji směr Mělnik, chci město trochu objet. Mám štěstí, dobří lidé poradili. Projíždím hlavní trasou směr Praha, kamion za kamionem, auto za autem. Není možné se při tom provozu dívat na město, ale přece jen jsem se mrkla na zámek. Řidiči se chovají ohleduplně, projíždíme rondly, dále přez dva mosty, nejhorší to je kolem přístavu. Stále na kobylky mluvím, aby věděly, že v tom nejsou samy. Na zámku jsem už kdysi byla, teď se mi zdál hezčí, takový vylepšený. Přez dva mosty, kruhové objezdy, vše bez problému, kobylky šlapou jako hodinky. „Holky, když to vše projedem, slibuji vám dobré ustájení.“ Hned za mostem odbočím na Cítov, tak a jsme z toho venku, jen to ustájení se mi nedaří. Trochu problém, ale i ten se daří vyřešit. Kobylky jsou v kruhovce, mají tam dost trávy. Stavila se u mě na kus řeči mladá paní, taky koňařka. Přinesla mi nějaké dobroty, jsem za každou maličkost vděčná. Také měla problémy s lidmi, kteří nemají cit pro zvířata a dělají schválnosti. Mladá paní mi vyjednala, povídání o mém putování s koňmi v psychiatrickém zařízení Horní Beřkovice. Konečně po delší době spím. Ráno se chválím, to byla krásná noc. Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

19.5. Projíždíme ovocnářským a chmelařským krajem, i když toho chmele není příliš. Pro mě zajimavý pohled. Jsem z kraje z lesů a kopců, kolem samé skály.

Někde jsem četla, jak tři bratři hledali pro své kmeny území, kde by mohli v klidu spočinout a usadit se. Lech, jeden z těch bratrů se svou družinou zůstal na území dnešního Polska. Druhý bratr Čech vystoupil se svou družinou na horu Říp. To je ta země zaslíbená, mlékem a strdím obdařená. Zde zůstaneme. Třetí bratr Slovan se svou družinou putovali dál na východ, do velké širé Rusi....... Jedeme směr bájná hora Říp, stále ji od někud vidím, jen na ní sáhnout. Budíme všude obdiv. Pod Řípem projíždíme vesničkou: „Nevíte, kde bych mohla nechat koníky?“ „Ale vždyť můžete jet až na Říp“, povidá pantáta. „No, nevím, nechci je trápit.“ „To vyjedou“. Ne, mám rozum, vážu je ke kůlům u plotu. Je to opravdu prudký kopec, i lidi mají co dělat na tu horu vyšlapat. Jsem taky zadýchaná, jen náš Džáneček je rád, že se proběhne a to ještě vyžaduje házení klacíků. Potkávám dvojici poutníků, kteří jsou oděni jako buddhové. Také budí pozornost. Na té naší bájné hoře je nádherný slogan „ CO MOHAMEDU MEKKA TO ČECHU ŘÍP .“Obrazek

Do rotundy nejdu, jak se otevřely dveře, vidím stativy, kamery, cedule, provádí se zde nějaké filmování. Projdu se kolem a ejhle, nacházím otisky koňských kopyt. Našich holek nejsou. Ráda bych toho pantátu, co mi radil, viděla, jak táhne nebo tlačí kočárek s dítětem. Ten tady nahoře byl asi jako mladý Jura naposledy, jak to většinou bývá. Cesta zpět je veselejší, ale nožičky mají co dělat. Opravdu bych musela být na hlavu padlá, jet tam s koňma. Tak jsem zpět u vozu, nasvačím se a jedeme dál. Hora Řip nás ještě dlouho provází. Obrazek

Odpoledne jsem zajela do Horních Beřkovic na kole, protože prší a dost. Na oddělení pro drogově a na alkoholu závislé vypravuji, jak jsem ke konikům přišla, o svých cestách, o tom jak jsme se dostali do knihy rekordů. Domluvili jsme se na druhý den, stejné povidání, ale pro více lidí.

20.5. Druhý den hned ráno postrojím a můžeme vyjet směr Horní Beřkovice. Jsme očekávání, paní vrátná otvírá bránu, jen tak, pro radost všem, projíždím celým areálem. Ten areál je velký komplex budov. Dokonce jsem si v prádelně dala vyprat své prádlo. Každý se směje a líbí se jim naše spřežení. Máváme na sebe. Obdiv budí i náš pes Džán, každý se ptá, co to je za rasu? Máme zajet až ke kapli. Tato kaple slouží jako kulturní sál. Vypřahám, pacienti hladí kobylky, líbí se to všem i kobylkám, jsou středem pozornosti. Jdeme do kaple, je tu nádherná akustika, že není třeba mikrofón. Nevím, jak douho vypravuji, nemám přehled o čase. Pacienti se ptají i na odborné věci. Velice pozorně poslouchají. Někdo si řekne, BLÁZINEC. Ale tam se může ocitnout každý, i ten, co si myslí, že se mu tohle nemůže nikdy stát. Vrchní sestra mi do cestovního sešitu napsala: „ NIKDY NEŘIKEJ NIKDY“. Je to tak, mohu to potvrdit ze své zkušenosti. Taky jsem byla na dně psychicky, náš „ kamarád“ se mi v autobuse přede všemi smál: „To jsi to nahrála, viď !!“ Dnes je na tom velice špatně, je z něj troska.                                                                      Přijíždíme do malé vesničky Radešín, jsme opět unaveni. Hned na kraji vesničky se ptám, zda tady někdo má koně. „Koně nebo ovce, to teda nevím“, povídá mladý muž. Nám by stačilo kousek trávy nebo malý dvoreček, trávu jim naseču kosou. Tak trochu jako pro sebe si jistě říkal: „Přece si je nedám na louku.“ Ale v zápětí mi dá dobrou radu. „Jeďte tady hned vpravo a kousek je velká budova. Je tam takové hřiště.“ No prosím, máme kde hlavu složit. Je to pro nás dobré, ráno vypadnem a bude opět klid. Ještě si vedle vyprosíme vodu do kanystrů. Navečeřet a do hajan, teda do vozu. Ale mně se ve voze spí dobře, nemám s tím problém. Už skoro spím, přijíždí někdo s autem. Je ticho, vyčkávám co se bude dít. „Haló, paní, jste tady?“ „Ano, kdopak to je??“ „To jsem já, co jsem vás sem poslal, potřebujete něco?“ „Ne, ani vodu ne, byla jsem tady u sousedů. Máme vše, děkujeme.“


21.5. Po snídani vyrážíme dál. Lidé mi také poradili, jak asi nejlépe jet další trasu. Také se nám stalo, že jedeme docela úzkou silnicí, tak, jak bývají ty vedlejší. Proti nám se značnou rychlostí žene velké silné osobní auto. Krásně naleštěné, jistě tatinkovo.. Já se v těch typech aut vůbec nevyznám. Je vidět, jak mladík, který to auto řídí je úplně ztuhlý, jak se pekelně soustředí na tu jízdu. Měla jsem velkou obavu, jestli se tam vejdeme. Vešli jsme se, ale co, kdyby ne?

Čeho jsem si při projíždění hodně všímala je, že víc jak 6o%, možná ještě víc, jsou žluté polnosti řepky olejky. Jak mohou zemědělci dodržet viceleté střídání zemědělských plodin.…?


Smečno-Přijíždím do městečka, hned na začátku se poptávám chlapíka na ustájení. „Já nevím, já sem z Prahé“, a ukazuje na bourák před domem. Kousek dál se ptám malé holčiny: „Paní, to musíte do pivováru, tady a támhle zahnete dolů před takovou bránou dál.“ A je to, jsme ve stájích. Vrata zavřená, okamžitě se nás ujímá slečna a stájník. „Můžeme si tu odpočnout? Víte, já jsem trochu jiná“, vysvětluji. „Ale paní, kdo je u koní ten není normální, protože se na tom nedá vydělat.“ Máme se tu dobře, jsem zvána do klubu. Já raději zůstanu tady venku u koní. Holky okamžitě dostaly do necek obrok a pěkné seno, vodu. „My bysme je dali do boxu, ale tam jsou králici, nevíme kam s nimi? Teda s králiky.“ „Ne, kobylky můžou být venku, vůbec jim to nevadí.“ Když se nažraly, trochu odpočaly, vyčistila jsem je, omyla hlavy, ocasy, kopyta namastila. Hned je vidět, že to jsou kočky. Ještě se ptám šéfa, zda by se na ně pořádně podival. Pro klid mé duše. „Ne, nic jim není ani nálevky nemají.“ Jsem pyšná, vypadají velice dobře. Celou noc byly bez stájovek. Dobře a bez obav spím. Ráno po snídani vše nachystám a jen zapřáhnout. Ouha, Jivka nemá moc chuti se nechat nauzdit. Dvakrát obejdeme kolečko a je po problému. Mladá Jiskra se vzápětí sama postaví na své místo vedle mámy. Celou tu dobu, co jsme tam, jistě pozorují, co a jak s nima dělám. Nemám strach, holky se chovají jako královny. Vše připraveno, můžeme vyjet. Výjezd je klidný, jsem na ně opravdu pyšná. Jak jedeme ulicemi, nějaký pán říká: „TO JE PĚKNÁ PÁRA.“ Kdysi jsem takovou pochvalu slyšela, ale dělá mi to i teď dobře.

22.5. jedeme směr Křivoklát. Před Lány si trochu odpočiváme, holky se pasou na pěkné travičce, napijí se a můžeme vyjet dál. Míjí nás spanilá jízda trabantů, ten první taky troubí. Ale to je troubení, jako když se mladý kohoutek učí kokrhat. V Lánech, když jedeme kolem muzea bývalého presidenta T.G.Masaryka, vyděsí našeho psa Džána ten velký pomník tak, že si na něho párkrát štěkne. Obrazek

Dále projíždíme podél vládního sídla v Lánech. Jen tak zamávám na osobní stráž, kdepak, ani se nehnou. Myslela jsem si, že by mě mohli pustit skrz oboru. Byla by to pěkná podivaná, projet si oborou, ale bohužel nemám ty správné konexe. Tak když nic jiného, tak musíme kolem obory. Jede se dobře, je sobota, tolik šílených řidičů není. I když, projelo kolem nás silné fáro s velkým troubením, vrchol byl, když jsem viděla v okně tři vystrčené prostředníky. Řidič né, ten jen troubil. Vůbec mě takovéto chování nepřekvapuje. Stačí se podivat na naše výstavní politiky. Mají se od koho učit. Kobylky to ustály. Jistě mají lepší vychování.

Je tu krásná krajina, pastva pro oči. Stále se dívám do obory, jsou tu velké staré stromy, ale i docela mladé. Každý stromek má kolem sebe oplocenku proti okusu. Všude zákaz vstupu do obory. Na protější straně je každý přejezd přes příkop zatarasen velkým kmenem, aby tam lidé nestavěli svá auta. Ale také není nikde vidět po příkopech naházen bordel a plasty. Klobouk dolů. Silnice jak na houpačce, nahoru dolu. Vyjíždíme na volný prostor, ploty a kravky. Jak jsou krávy zvědavé, žene se celé stádo k nám. To tedy je situace, kobylky okamžitě přidají. Vím, že jim pohled na kravky nedělá dobře.

ObrazekTak, a jedeme k hradu Křivoklát, ale kde zaparkovat? Přeci se nachází kousek místečka se zelenou travičkou. Nic moc, ale přece. Zadělám vůz, koníci jsou opět u plotu. Jdu na hrad, procházím, poptávám se na další prohlídku. Až za 3o min. a trvá 8o min. To je opravdu moc, necítila bych se dobře, měla bych strach, co se děje s koňmi. Prohlížím si celé nádvoří, okolí, raději si koupím brožurku, tam je vše napsáno. I když, jsem tady, ale nemusím mít ten svůj čumák všude a za každou cenu. Přicházím ke koníkům, na lavičce sedí několik lidí a baví se o mém voze. „Teda paní, to je věc, to se jen tak nevidí.“ „Je to pěkné“, povidám, „ale ještě jsem nikdy neviděla takhle jet chlapa.“ Jo chlapi, ti umí jen kritizovat a kecat u piva. Nebo, jak jsem slyšela: „ Nojo to je ten její rád, že vypadla z baráku a má od ní pokoj!“. Je jedno přísloví „PODLE SEBE SOUDÍM TEBE“........

Zapřáhnu a jedeme dolů pod hrad, mám prý se ubytovat v kempu Višňová ll. Nepřejte si tu cestu, nic pěkného. Žulové kostky a opravdu velké klesání a to vše za velkého provozu, úzkou cestou. Jedeme jako sáňky, přední i zadní brzdy dotažené. Podkovy se jim smekají, není to jednoduché. Asi vypadáme jako ožralé. Přiznám se, je ve mně malá dušička, jak to vše dopadne. Proti nám několik motorek, výfuky vymontované s pořádným řevem do kopce. Vše se přeci jen podaří, jsme dole. Musíme prudce uhnout doleva, nevidím tam. Volám na celé okolí, zda tam můžu jet, že tam nevidím. Mám toho dost, holky taky. Tak holky, jedeme dál, nedá se nic dělat. Opět nahoru a dolu, jako na houpačce. Přijíždíme do kempu Višňová ll. Běžím se zaptat, zda tam můžu přijet s koníky. „Samozřejmě, jeďte až tam dozadu“. Už jsem si představila, jak kobylky vyčistím u vody. Volám domů mužíčkovi, že jsme O.K., ale strašně unavené.




MOJE KATASTROFA (22.5.) 

Nepíší se mi lehce tyto řádky, ale i toto se může stát. Takže po příjezdu do kempu kobylky vypřahám.Ten den byl opravdu pro nás velmi těžký. Vážu kobylky u kůlu na hřišti a jdu zaplatit pobyt v kempu. Poté nachystám kobylkám obrok u takové kovové konstrukce. Chci odvázat mladou a to je ten moment, který bych chtěla vymazat ze svého života. Když si vše zpětně promítám, bylo více okolností, které tuto situaci mohly i nemusely ovlivnit. Mladá Jiskra je nervozní. Místo, aby se odmotávala u kůlu, tak se mi stále zamotává a točí. Jsem v předklonu, jednou rukou ji držím a druhou rukou odmotávám lonž. Opravdu nemohu přesně vysvětlit ten moment, nevím. Najednou jsem na zemi a pravou nohu mám v divném postavení, bez bolesti, ale ani se s ní nedá hnout. Stále držím kobylku levou rukou, ta samozřejmě kolem mě přešlapuje. Vláčí mě po hřišti. Okamžitě přibíhají lidé: „ Paní, vám je špatně, potřebujete se napít?“ „Ne, musíte zavolat sanitu, mám vyhozený umělý kyčelní kloub, jsem po oboustranné TEPce.“ Ve chvilce je tu policie, kobylku mi někdo bere z ruky a váže ji. Nevím přesně, jak to vše probíhá, sama sobě se divím, v jakém klidu vše zařizuji. Volám muži, co se mi stalo, během půl hodiny od našeho předchozího hovoru. Je třeba zajistit odvoz koní a povozu. Mezi tím mi volá sestra, jen ji říkám: „Mám problém", a típu mobil. Nevím, kde jsou kobyly, jen náš pejsek Džán je ke mně přitisknut, je vyděšený, neví, co se děje. Policista mi říká: „Paní, dokud váš pes bude u Vás, tak Vás nemůžeme naložit.“ Džán mě olizuje, píská, brečí, já taky( I teď, když to vše píšu. Opravdu, čas se nedá vrátit.). Nemusím již dál popisovat odvoz do nemocnice Rakovník .
V nemocnici mi ještě v noci dělají zákrok pod narkózou, jistí se, v případě problému je v pohotovosti vrtulník na převoz do Prahy. Hned po probuzení z narkózy mi sestra s úsměvem říká, že SE TO POVEDLO. Okamžitě píši sms domů. Muž nespal starostmi. Bylo nutné vše zařídit a dojet pro koníky.
Ráno přichází, je v takovém stresu, že mi zapomíná dát pusu. Vidíme se po měsíci.
V pondělí je velká visita. PÁNI DOKTOŘI, VŠEM VÁM DĚKUJI. Bylo znát, že jim to poděkování bylo příjemné.......

 Ležím v berounské nemocnici. Mám v hlavě zmatek. Já snad budu muset mladou prodat, jak to budu dělat, když dvě nezvládnu? Volám kamarádovi: „Ne, Ireno, počkej, bude to lepší. Vždyť by se jim stýskalo.“ Ano, když mi je lépe, hned mám na to jiný pohled. Vzpomínám na krásné divoké cestování. Projíždím krajinou, každá je trochu jiná. Jedna vláčná, táhne se do dálky, jiná úžasně kouzelná, další plná divokostí. Města mi nic neříkají, těma jen projíždím, pokud musím. Lidé jsou také různí, jeden pán na mě volal: „Táhni ty cikánko". Říkám si, nejsem špinavá ani černá. Ještě jsem na svých putováních neviděla cikány s koňským povozem. Jinak lidé jsou vlídní, pomohou, když ne, nevadí, jedeme o kousek dál. Ale někdy to je i velké drama, strach, úzkost, obava. To ale k tomuto toulavému stylu patří. Jsem dobrodruh.
Dělám si starost, někteří koňáci se mi budou možná smát. Jistě se mnohým něco podobného přihodilo, někteří to ani nepřiznají. Muž mi říká: „Jen hlupák by se mohl smát.“ Byla to opravdu jen smůla a pro moje kočování tentokrát KONEC.
Muž mi volá, že kobylky jsou doma v pohodě. V klidu šly do konibusu, přeprava taky bezproblémová. Jak doma vystoupily z přepravníku, okamžitě mladá řehtala radostí, že je doma. Psi se taky vítali.
Jsem doma, je mi lépe. Ještě musím chodit s berlemi. Muž je rád, že to takhle dopadlo, doufáme bez následků........

 

 

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hlavně, že jste přežily

(Farma GG, 5. 6. 2010 12:11)

Je to škoda, že jste měla nehodu a musela jste ukončit své putování. Naše farma vám přeje brzké uzdravení a mnoho štěstí v budoucím putování. Vlasta a Petr Gálovi