Jdi na obsah Jdi na menu
 


Léto a podzim 2015

LÉTO JAK MÁ BÝT

vnucky-bozanov.jpg

Léto má snahu se pěkně vyřádit. Tepla a opět tepla, ba skoro hic k nepřežití. Nejde s kobylkou jezdit. Jsou opravdu velká tepla už hned z rána až do pozdního večera. Mouchy se hned uhnízdí u zvířat a otravují. Kozy jsou zalezlé po celý den pod seníkem, kobylka má hlavu strčenou k nim a snaží se od země ochladit.

Pokud jedu na své panství do Božanova, musím opravdu velmi brzy vstávat a vyjet ještě za chládku.

Muž veze kozí stádečko autem v přívěsu. Po příjezdu se kobylka cítí jako doma. Dávám ji hned na kolík a ona si zaboří hubu do krásně zelené šťavnaté trávy. Lano má natažené až k vaně s vodou, může se napít, kdy se jí zachce. Kozenky se vyvalí z vozíku a samozřejmě se ženou taky na pastvu. Lojzíka musím dát taky na kolík. On je to takový zlobil, jak může, hned se vrhne na keře ořeší. Snažila jsem se keře ochránit pletivem, ale ten šibal si věděl rady i tak. Postaví se na zadní nohy, a protože je veliký, dosáhne skoro na dva metry, tedy dost přes oplocení. Když je větev vysoko, přitáhne si jí, podrží kopýtkem a už není pomoci. Co může, to okouše a samozřejmě kozy se nedají dvakrát pobízet, okusují s ním. Když je Lojza na kolíku, kozy se drží kolem něj a dají pokoj. Pokud se přeci vypraví do keřů, stačí na ně poslat psa Džána. Mají co dělat utéct před ním. On si nebere servítky, chytne je za nohy, což se jim samozřejmě nelíbí. Australský honácký pes není moc jemný k malým zvířatům. Je to honácký pes ke kravám. 

Opět si užíváme pohody v přírodě. Kdo nás neviděl, když jdu s kozami na procházku, neumí si představit ten pohled na nás. Já, jako stará vůdčí kozí máma jdu v popředí, za mnou dobíhají kozy, protože se někde zastaví, koukají po světě, nebo okusují mladé výhonky, bylinky. Džán svou barvou i velikostí se ztratí mezi nimi. Takhle si děláme někdy malé, jindy větší kolečko. Projdeme lesem a to se kozy drží v mém těsném okolí. Asi se bojí vlka, jako v té pohádce „O kůzlátkách a vlkovi“. A když jsme u toho vlka, musím se zmínit o vlku na Broumovsku. Ano, v tomhle broumovském výběžku byl spatřen VLK. Poblíž Pěkova byl spatřen také, dokonce někde potrhal ovečky. V novinách zmínili, že je tady i rys. Věřím tomu. Do té vzácné zvířeny chybí ještě medvěd. Kolem roku 1990 se v našem blízkém okolí po horách potuloval medvěd. Nejspíš přišel z příhraničí od Jeseníků, nebo Polska. Bylo dost lidí, kteří toho medvěda spatřili na vlastní oči. Najednou se medvěd ztratil, nikdo neví kam? Slyšela jsem na své vlastní uši nimrody, kteří se pochlubili, že kdyby ho přeci jen někde potkali, velice rádi by si ho tajně zastřelili.

CO K TOMU DODAT? Ochránci přírody se můžou snažit jak chtějí. Lidská blbost je neomezená.

 

Velká tepla se chvíli dají vydržet. Někdy se z veder přižene i nečas. Jednou přišla strašná bouře od Polské strany, kroupy velké jako holubí vejce. Vichr co mohl, to uchvátil, polámal, zničil. Zemědělci co pracovali na poli, museli s traktory vjet do lesa, jinak by jim krupobití otřískalo skla. Na naších pozemcích nestihl nájemník sklidit žito. Kroupy doslova vymlátily nádhernou úrodu. Škoda úrody!! Ořeší je pomlácené, všechny plody jsou na zemi, listí jako prostřílené. U potoka je dost nebezpečně vyvrácená vrba. Procházkou s mým stádečkem jdu do lesa. Co se to stalo v našem lese? Máme polom. polom.jpg

Hned volám svému muži a bratrovi, že se bude muset něco s tím polomem udělat. Je třeba se o svoje majetky starat. Stalo se nám totiž, že jsme nevěděli, že máme taky k pozemkům les. Před lety se přihnala vichřice a polámala stromy. S naším lesem sousedí les obecní. Samozřejmě se vše vykácelo a vyvezlo i s naším kouskem lesa. Pro nás, tedy hlavně pro mě, je teď starost o les. Snažím se co nejvíc se o ten kousek lesa starat. Zalesňuji, co bylo jinými vykáceno, natírám stromky proti ohryzu, vyžínám atd. Nejsem na to úplně sama, pomáhá mi hlavně můj muž, a také přiloží ruku k dílu bratr Pepík.

Je to dřina a mnoho starostí dostat to dřevo ven z lesa na potřebné místo. Pokud je nutno techniku najmout a vše se rozpočítá, snad je lepší si dřevo koupit. Poškozené dřevo na polena, co se dá použít zkrátit na potřebnou míru a časem zpracovat.

 

 

 OPĚT VELICHOVKY

Jedu si odpočnout do lázní, samozřejmě opět Velichovky. Jezdím tam ráda. Slyšela jsem od jedné známé: „Co tam v té díře děláš? Vždyť tam nic není, není kam jít, kde se pobavit?“ „Já nejezdím do lázní pro pobavení, já se jezdím do lázní léčit. Takhle to je.“ Mám všude v okolí známé, ke kterým v době volna jezdím na kus řeči. Zajedu si na kole i do přírody. Když projíždím krajinou, všimnu si, co je po příkopech a na vlhčích místech krokusů. Někde je doslova koberec květů.

Opět jsem si zajednala u známých na zahradě pobyt. Muž mě tam dovezl a s kamarádem mi pomohli postavit velký prostorný stan. Jsem přece správná amazonka, která se nebojí ničeho (tedy skoro ničeho). Začátek září je krásný, slunný, a hlavně teplý. Spolupacienti se mě ptají: „Není  vám ve stanu zima?“ Stan je ze silného zdvojeného materiálu, za celý den prohřátý, mám tam své pohodlíčko, nic mi nechybí.

Na radu kamaráda z dětství jsem si zajela do jednoho určitého lesíka. Prý tam jsou stromy s posilujícími účinky. Ano, ty stromy jsem našla, jen ten klid v duši ne. Asi jsem se neuměla tak dobře uvolnit, aby na mě něco působilo. (Věř a víra tvá tě uzdraví)

Má duše holky ze statku, se každou chvílí projeví. Muž na mé nápady už rezignoval. Zamluvila jsem si pár kačátek - husokachny. Po zdárném léčení jedeme domů, opět s káčaty. Mohly by za tři měsíce dorůst na pekáč.

lazne-kachny.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MARTÍNKOVICKÝ HUBERT

 

Ano, opět máme Huberta v Martinkovicích, samozřejmě se musím zúčastnit, je to tradice. Několik dní předem jedu na své panství do Božanova. Tentokrát mám kozenky dobře zajištěné v ohradě. Každou skulinu, kterou si prověřily k útěku, jsem poctivě zadělala.

Jedeme směr Martínkovice, za obcí je areál pro takovéto koňské zábavy. Kobylka si pěkně vykračuje, nemusím jí pobízet, máme dost času do zahájení Huberta. Zanedlouho se všichni vozáci a samozřejmě také sedloví koně řadí, tentokrát účast není hojná jako jindy. Nejspíš mají problém se zdravotní dokumentací koní. Mám vše v pořádku, jak očkování, tak odběr krve. Na tohle si vždy dávám velký pozor. Hodně jezdím i mimo okres, přenocujeme v různých stájích. V každé pořádné stáji okamžitě chtějí zdravotní dokumentaci koně.

Rozjezd. Konečně se jedeme podívat i na jinou stranu. Jedem dolů zadem Martínkovicemi. Už dlouho jsem nebyla tímto směrem. Projíždíme přes Otovice, směr Vápenka a různě se točíme po polních cestách a loukách. Na kozlíku jede se mnou děvčátko. Prý jezdí na poníkovi v sedle. Děvčátko je drobounké, poník s ní jistě nemá žádnou potíž.

Už nedávno jsem měla problém s karabinkami na ojátkách, otvíraly se, muž okamžitě koupil a nasadil nové. Vyjíždíme do mírně prudkého svahu. Kobylka si užívá jízdu. Do kopečka se vesele rozběhla, ale jak pohazovala v běhu ojátky, jedna karabinka se otevřela. Okamžitě stojíme, Jiskra už ví, co se stalo. Jedno ojátko spadlo na zem. Jak se zapíchlo do země, ohnulo se jako luk. Byla mezi ojaty uvězněná. Už předem bylo domluveno místo na odpočinek koní a posilnění osazenstva. Čekali tam mladí hoši, kdyby někdo potřeboval lékařskou, nebo jinou pomoc. Okamžitě k nám přiskočili a pomáhali s povozem. Bylo nutné kobylku vypřáhnout a ohnuté ojátko narovnat. Ojata jsou dělaná z profilového materiálu, pro zesílení jsme do nich natloukli hranol z tvrdého dřeva. Hoši mají co dělat ojátko narovnat. Ještě, že se nemusí svářet, sváření nemáme sebou. Tak a vše je OK, máme opraveno. Koná se závod v sedlech. Toto je vždy zajímavý okamžik pro každého koňák. Někdo s koněm jede pomalu, jiný chce ukázat svou obratnost, rychlost, prostě se předvést. Někteří si jedou úsek ještě jednou projet, protože neměli dost odvahy skočit přes překážky. Byli i tací, kteří měli premiéru ve skoku přes překážky. Veselost je na všech stranách. Jen mě překvapila mladá děvčata a jejich mluva. Za jejich výrazy by se museli stydět i staří chlapi. Vůbec se to k těm hezkým děvčatům nehodí. Nepřijdu moc mezi lidi, ale že bych byla taková citlivka a puritánka??

Tak, a jedem všichni dál. Náš Džán si vynutil vypuštění z kozlíku. Měl tam vzrostlejší psí kamarádku, labradorku. Fenka se jím nenechá vyhecovat a chová se jako dáma. Džán si to v té psí euforii nějak popletl a zapomněl na nás. My jsme se vydali se všemi dál, on se vracel na původní místo odpočinku. Volám, pískám a on si klidně běží po koňských stopách dál. Musíme vyjet za ním, jinak se vydá po stopě zpět. Konečně si nás všímá a běží k nám. „Pěkný kus jsi si zaběhl, naskoč, a už tě nepustím na volno.“ Opět se proplétáme vesnicí, přírodou, polnostmi velkou oklikou zpět k původnímu srazu. Někdy se zastavíme, protože někdo něco musí zařídit, dát si pivo, odskočit si. Poté sjedeme v Otovicích na pole, opět si v sedlech dávají závody. Copak ty lehké rychlonožky, těm je hej. Ale jsou mezi nimi také těžcí koně, ti na takový závod nejsou. Jede se zpět na původní stanoviště. Nevím, co tu naší Jiskru rozhodilo. Chtěla jsem trošku počkat, až se cesta uvolní a my mírný kopeček vyjedeme rozjezdem. Nějak se nám to nevede, kobylka se nechce rozjet, uhýbá všude, jen ne jet do kopce. Necháme Špačkovo spřežení, aby jel před námi, a hned se také rozjedeme. Možná si momentálně nevěděla rady a já jsem jí nechtěla pobízet bičem. Přejíždíme v Otovicích u kostela most a jede se do prudkého kopce. Jiskra se dere statečně do toho kopce. Copak velcí koně, pokud jsou v páru, to mají lehké. Naše je nejmenší ze všech a ještě k tomu sama. V jednu chvíli slézám z bryčky, abych jí ulevila, kopec je opravdu prudký stoupák. Ta se tak rozběhla, že jsem jí ani náhodou nestačila. Za jízdy v běhu se soukám na vůz, sotva dech popadám. Konečně sedím a mám všechno pod svou kontrolou. Dojíždíme na místo srazu. Už z dálky vidím svého muže a dceru, jak na nás čekají. Muž okamžitě běží k nám a ptá se, co se nám stalo a jestli jsme v pořádku. Dlouho se nezdržujeme, musím jet zpět na své panství, snad jsou kozy v ohradě. Rozloučím se se všemi a jedeme zpět. Jiskra, jako by věděla, že se jede domů, ta se rozjela a zastavila až u ohrady. Kozy se hned napáskovaly u plotu a chtěly jít ven na pastvu. „Tak jo, půjdete všichni na pastvu, zasluhujete si ji.“    

hubert-martinkovice.jpgmarrinkovice-2.jpgmartinkovice.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

__

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

___________________

 

Jak jde čas, vše se tak nějak opakuje. Buď jsem doma, nebo se zvířaty na svém panství v Božanově. Už nemíním tolik cestovat s povozem, jako dřív. Moje zdraví není tak dobré, jak bych si přála. Asi jsem byla příliš pilná a nehleděla na sebe a své zdraví. Jak se dnes moderně říká, neměla jsem se ráda. Někdy zapomínám, že mi je už dost přes šedesát a mám toho hodně za sebou. Hlavně ty operované kyčle, to je u mě velký problém. Nešetřím je a mám bolesti.

Konečně jsem se rozhodla k návštěvě ortopedické kliniky v Hradci Králové. Nechce se mi tam, jistě mě nepochválí. Před deseti lety si se mnou dali moc práce a postavili mě opět na nohy.

Nechce se mi ani psát co se mi stalo....

Ráno jsem šla na autobus, že pojedu do Hradce Králové. Nikdo na zastávce nestál, byla jsem tam sama. V tom jsem dostala do pravé nohy strašnou bolest, která postupovala až do hlavy a do mozku. Noha mi ochrnula, brněla. Popleskávám nohu. Trochu přichází k normálu. Něco se děje. Opět strašná bolest. Nikdy v životě jsem neomdlela, tak nevím, co to bylo. Jistě jsem omdlela. Proberu se na zemi, nikdo nikde. Co mám dělat? Nemůžu vstát. Chvíli se tam na zemi plácám, než se dohrabu k čekárně a po konstrukci se vyšplhám na nohy. Nemůžu se postavit na tu bolavou nohu, asi mám výron nebo co.

vyron.jpgOpírám se o čekárnu a volám svému muži, že mi vypověděla noha a nemůžu se na ní postavit. Mezi tím přijely dva autobusy, které jsem poslala dál. Co to je? To mám mrtvici, nebo co? V hlavě mi šíleně šrotuje, myšlenkový koktejl, rekapitulace, co jsem v životě stihla a ještě nestihla. To jsou ty pocity, které se nedají vysvětlit. Opravdu to je zajímavé. Nemám strach, co bude se mnou, s mužem, ale co bude se zvířaty? Hlavně o kobylku. Co se s ní stane, kam jí dají, jak se s ní bude zacházet?? Co když už zůstanu ochrnutá?

Vše dopadlo dobře, muž mě odvezl na kliniku. Jezdili jsme tam po několik dní každý den, nakonec si mě tam nechali. Podstoupila jsem menší zákrok a teď se bude pokračovat v dalším léčení. Z těch zánětů se mi udělal v břiše velký nádor, který je uchycen na stehenní kosti a pánevní lopatce, Žádná sláva to se mnou nebude. Lékaři musí svolat symposium a domluvit se, co se mnou udělají. 

Když jsme se setkaly se sestrou Martou, která před časem měla slabé selhání srdce, prý měla v hlavě přesně tento problém - svá zvířata.

Je to osud? 

 

Co to je OSUD??

 Osud je, že nějaká sudička nechtěla, abych měla odzvoněno. Říká si: „přeci jí nenechám ve štychu.“ Někdy mám na kahánku. Přicupitá a někdy musí i předběhnout pokud nechce, abych měla odzvoněno. Každý máme vše spočítané.

 

 

 

Opět se vydávám na své panství. Tentokrát mám obavu jet s povozem. Nechám se převézt i s kozami do srubu. Kozenky se ochotně nechají nalodit do vozíku. Jen s Čárlím je ještě trochu práce, není na převoz zvyklí. Je to letošní kozlík, sehnali jsme si ho, abysme nemuseli hlídat kozy při prskání a několikrát s nimi jezdit. Čárlího jsme pěkně vykrmili, byl kost a kůže, začervený, chlupy na něm jen stály. Musíme doufat, že se Lojzik o potomstvo postaral. Je menší než kozy, ještě nedorostl, snad si příroda sama pomůže.

Jak kozy odvádíme z ohrady, Jiskra řehtá a běhá po dvorku. Už ví, že bude opět sama. Však ona si zvykne. Když je má u krmelce, to se na nich vyvzteká. Drhne zuby kozám o hřbet, když je nemůže vyhnat. Kozy vědí, že se nemají nechat vyhodit, přišly by o dobrýčko. O to nejlepší seno je mela. Seno je ručně sušené, tak to je pochoutka. 

kozy.jpg

 

Jednou jsme jeli s mužem z vyjížďky. Už jsme byli skoro doma, předjíždělo nás auto s přepravníkem. Musím podotknout, že dost nebezpečně. Protijedoucí musel počkat, až nás s přepravníkem předjede, aby mohl pokračovat v jízdě. V přepravníku nebylo nic vidět, ale ozvalo se krásné ječení koníka. Jen se divím, jak je možné, že nás v té rychlosti cítil. Kobylka není okovaná, nemohl jí slyšet. Je pravda, že Jiskra byla trochu zpocená. Koně mají výborný čich. Naše se okamžitě vysokým ječením ozvala, přidala na rychlosti. To byl úprk, mohla se strhnout. Jinak je líná a táhne se jako vandrák v červenci. Škoda, že jsme museli odbočit domů. Kůň je stádové zvíře, kozy mu nejsou správnou náhradou.

Takových příhod je plno. Nevíme, jak se to naučila, ale zvířátka jsou učenlivá, pokud z toho něco dobrého kouká. Naučila se otvírat dveře u seníku. Ona přesně ví, že tam je všeho dobrého pro zvířátka. Přesně ví, ve kterém plechovém sudu je šrot, ve kterém chleba. Koukám, Jiskře leze ze seníku jen zadek. Hned na ní ženu, do toho se ještě přimotají kozy. Ty aby někde chyběly. Všechny vyženu, nejhorší pořízení je s Lojzíkem, halama jeden. Toho musím vzít za obojek a doslova vytáhnout ven.  V seníku převrat. Šrot vysypaný, mezi tím chleba, skořápky, seno, sláma a také čerstvá vajíčka. Pohroma. Netrvalo dlouho a je malér opět tady. Musíme seník zamykat. Pozoruji, jak se Jiskra snaží tahat za kliku. Olizuje kliku i klíč. Už jednou se nám stalo u boxu, že bylo zamčeno a klíč nikde. Dlouho jsme ho hledali. Jak se Jiskra snažila dostat dovnitř, spadl do kbelíku s vodou.