Jdi na obsah Jdi na menu
 


Orlické hory a Náchodská přehlídka koní 2011

Orlické hory a Náchodská přehlídka koní 2011


 
Jaro nám pomalu mává na rozloučenou. Jsem z toho maličko smutná, den za dnem ubíhá a já nemám čas si vyrazit na malou okružní jízdu. Co bylo možné vylepšit a udělat na mém srubu, to jsem dala do pořádku, samozřejmě i s mužovou pomocí. Konečně se mohu vypravit do vytoužených Orlických hor. 
 
img_0277.jpgDen D nastal. V sobotu chystám na koňský povoz plachtu, spací výbavu, něco k jídlu, protože nebude vždy možno něco si nakoupit, koním trochu obroku a chleba, psí granule a jiné potřebné věci, které by mohly být vhod.
29.5 Je neděle brzo ráno, muž dává koním pořádnou dávku krmení. Můžeme vyjet. Poslední pusa na rozloučenou a jede se. Pes Džán se usadí na svém místečku vedle mých nohou. Kobylky nasadí své obvyklé tempo, cesta ubíhá, není velký provoz. Projedeme Hronovem, Poříčím, dále cyklotrasou k Náchodu. Jedu podle značek pro cyklisty. Á, tady bysme mohli mít problém, směrovky nás vedou na nově vybudovanou cestu a o to právě tady jde. Vjíždíme na nově zbudovaný most, pak vjíždíme na asi jeden a půl metrů široký rošt se zábradlím. Pod nohama koní je řeka, pro některé koně možná neschůdný úsek. „Tak to bychom se na to podívaly ", řekly si naše kobylky a v pohodě celou tu cestičku projely bez nejmenšího zaváhání. Za dvě hodiny jsme v Bělovsi ve stáji u Kylarova statku. Hned jak přijedeme, jsme vesele vítáni, nejsme zde poprvé. Kobylky nejsou ani moc opocené. Dáváme kobylky na pastvu, snad mladá neuteče. „To ať si zkusí, je v tom elektrika pro dobytek“, říká jedno děvče. Mladou otravují mouchy a taky Džán. Trochu rozverně poskakuje, ani nevím, jak se to stane, mladá Jiskra se rozběhne proti ohrazení a to je mela. Dostává elektrické rány ze všech stran, kdyby měla šest noh, tak jistě kope všemi. Teď si jistě dá pozor na hrazení. Jako beránka jí vedu do stáje, tam si konečně odpočne. Děvčata se ptají, zda potřebuji pomoc. „Ne, já si je dám do stáje sama, jinde se o ně musím taky starat já sama.“
30.5 Tak, jako před pěti lety, mi nad vozem štěbetají vlaštovky, je to moc příjemné. S tímto štěbetáním se vracím do dětských let. To u nás doma nás budily také takhle, když si posedaly na dráty. Brzy ráno, ještě dokud není takové horko, vyjíždíme. Na Dobrošov to je pořádný kopec, všechno zvládáme bez problémů. Cestou nahoru kolem nemocnice v Náchodě jsme jako velká rarita, lidé se zastavují a obdivují nás. Co bych lhala, dělá mi to dobře. Vyjíždíme k Jiráskově chatě na parkoviště, dále pak k bunkru. Všude nádherný výhled do celého kraje, máme to ale krásnou zem. V jednom místě na poli něco kvete a velice silně a nádherně voní. Myslím, že je to kmín. Ptám se kolemjdoucí paní, která mi mou domněnku potvrzuje. U malého hřbitůvku u České Čermné máme chvilku na odpočinek. Je tam malá studánka, vody pro koně je dost, já si taky dělám něco k jídlu. Před šesti lety jsem byla ještě jen s Jívkou u jedné zajímavé rodiny, mám touhu se k nim opět podívat, jak asi žijí. Odpoledne se k nim po delším toulání konečně dostáváme. „HALÓ, HALÓ je někdo doma?“ Paní nás hned poznává podle bílé kobylky Jívky. Dávám koně na kolík a jdu k nim na řeč. Jsou tu nějaké změny, dětí je už jedenáct, paní vypadá v dobré pohodě. Pak nastává trochu mela, jejich hřebec s kamarády protrhne ohradu a žene se k našim kobylkám. Snažím se kobylky chránit, ale tolik síly nemám, abych udržela své holky pohromadě. Jívku mám v ruce, mladá Jiskra se brání násilí, je to síla čtyř koní proti jedné malé. Co udělá kůň, když je napaden? Snaží se kopnout, kousnout, nebo utéct. Tak přesně tohle udělá Jiskra. Kope a utíká směrem, který zná, kterým jsme přijely, tedy zpět k Novému Hrádku. Já jsem dost vystrašená. Co když mi mladou obskočí ?? Paní je jede autem hledat, snad to dobře dopadne a nestane se nějaký malér. „Je v pořádku", hlásí mi. Kobylka prý běžela snad sedm kilometrů. Tak pro dnešek má docela dost ve svých malých kopýtkách. Nastává velké a radostné koňské shledání a raději brzký odjezd. Paní mi do cestovního deníku napsala: „Ať máte co nejméně podobných příhod jako u nás ". Musela jsem se smát, jak krásně a vtipně vypsala tuto příhodu. Dost bylo cestování, zastavuji jen nedaleko a ptám se, zda mohu na louce pod závodní dráhou AMK Dobřany jednu noc přespat. Teprve když jsem uložená ve voze ke spánku a koně zajištěni, všechno rekapituluji. Mám starost, Jívka byla nakopnuta do břicha od velké kobyly, a co mladá ?? Co se dělo při tom útěku?? TO JSOU STAROSTI. Moc toho starostmi nenaspím.
1.6. Brzy ráno vyjíždíme, protože kobylky se mohly pást po celou noc. Psa Džána nevážu, spí pod vozem a hlídá, aspoň si myslím, že hlídá. Nevím přesně, asi kolem desáté jsme u Kotyzů v Deštném na dvoře. „Vy jste nás překvapila“, vítá mě pan Kotyza. Domlouváme se na ustájení. Taky tady nejsme poprvé. Je ještě brzy, tak si jedeme odpočnout k potůčku na louku. Já odpočívám, kobylky se pasou, poté je vykoupu a dám do pořádku. Holky jsou jako ze žurnálu, vypadají dobře. Teprve v pozdním odpoledni jedeme zpět do jízdárny. Poptávám se na tu nešťastnou situaci s mladou Jiskrou a hřebcem. Vysvětlil mi dost o takovýchto koňských nehodách. Musím jen doufat, že vše dobře dopadne. Nemíním nechat kobylku zapustit, proto ty starosti. Pokukuji na výcvik koní, jsou před závodem, tak si musí všechno procvičit. Musím se dobře vyspat, jsem unavená. V rádiu prý hlásili přívalové deště, i pan Kotyza své koně svolává do stáje. Domů se hlásím několikrát za den SMS, muž má o nás starost. Svůj mobil pak vypínám, většinou mě vyruší, když to nejmíň potřebuji. Nejraději mám SMS, ty si vyberu, když já mám čas.
2.6 Tak se nějak točím sem a tam, je tu opravdu nádherně. Kounov, Sudín, tady odpočíváme a taky nás stihne pořádná bouřka a blesky. Po dobu bouřky jsem u mladé Jiskry, má strach. Nohy mám celé poškrábané od ostružin, jak sebou mladá cuká v keřích. Ale když začnou padat kroupy, honem se schovávám do vozu. Kroupy jsou pořádné, kobylky zacouvaly pod větve smrku a chovají se celkem dobře. Bačetín, Ohnišov, Bystré a zase jsem zpět v Bačetíně. Cestou se poptávám po ustájení, není to jednoduché sehnat koutek pro koně. Také zajíždím do JZD, do výkrmny. Mám smůlu, není možné, není pro koníky místo. Jedna paní mi radí: „Jeďte tam kousek.“ Ono se řekne kousek, jen se trefit do té správné odbočky. Vidím ty baráky, ale vracet se už nebudu. V Bačetíně se poptávám. „Paní,  tady je soukromý sedlák, možná budete mít štěstí." Ano, máme štěstí, bere nás na milost. První slova, která pronese při pohledu na nás: „To jsou krásní koně." Moc mě tímto výrokem potěší. Nakonec jsme u něj dvě noci v pohodě. Kobylky se popásají, já si něco vařím, prostě relax. Nejsou tady mouchy, mladá je v klidu. Vše připravím na zítřejší výjezd zpět, naberu ještě čerstvou vodu. img_0283.jpg
3.6. Ráno, ještě za šera, je dávám na pastvu. Jedeme zpět k Náchodu. Tentokrát jsem ráda, že řidiči aut jsou přeci jen trochu ohleduplní. Někdy to je na silnici s povozem k nepřežití. Přeci je znát, že jsme v horském prostředí, kde lidé mají city a blíž k přírodě a zvířátkům. A zase a opět se má GPS v hlavě trochu motá, nejsem schopná se trefit do toho správného směru. Z Ohnišova chci na Bohdašín, ptám se autobusáka kudy kam. A kam mě poslal? Směr Bystré. Tentokrát jsem v Bystrém už poněkolikáté za tento týden. Opět a zase si užívám nádherných scenérií a výhledů. Cestou potkáváme stádečko krav. Pokud kravky leží, je to vše O.K., ale kravky začínají vstávat, protože se chtějí podívat, co to k nim po silnici jede. To je pro naší mladou šok, něco velkého se hýbe, jedna, druhá, třetí,.. To už je pro ní moc, doslova odskočí na stranu, je celá vystrašená. Musím jí domlouvat a uklidnit. To její máma, když viděla poprvé v životě, jak se k nám žene stádo jalovic, neměla daleko od infarktu. Doslova se chvěla na celém těle, srdce ji tak moc bušilo, že bylo vidět i pouhým okem naběhlé tepny. Oči a uši nastražené, každý nerv v pohotovosti, bylo dost co dělat, abych ji uklidnila. Trapem přejedeme toto kritické místo a opět si užíváme jízdy. V jedné obci projíždíme kolem malé fabričky na výrobu modelů autíček. Je vidět děvčata, jak jsou skloněná nad prací, nemají čas se podívat ven z okna. V tom jsem si vzpomněla na sebe, když jsem dělala ve fabrice. Já už mám svá pracovní léta za sebou a do žádné fabriky mě nikdo nedostane. Já si konečně chci užívat. Projíždíme poutním místem v Rokole, nikde nikdo, pusto. V České Čermné si opět děláme pauzu. Na místním hřbitůvku jsou za zdí napáskované ženy a dívají se na nás. Prohodím s nimi pár slov, znají nás. A pokračujeme dál, blíže k domovu. Zase projedeme parkovištěm u Jiráskovy chaty, kde nás obdivují turisté. A teď přichází nejhorší úsek této cesty. Sjíždíme prudkým kopcem dolů k Náchodu. Mám přední i zadní brzdu a obě jsou v provozu, opratě přitažené a stále jedeme. Co je nejhorší, když v protisměru se přiřítí auto a bezohledně projede kolem nás. My v příkopě, auto v prachu. Tak zase vyjet z toho příkopu a jedeme jako sáňky dolů. Sláva, sláva, jsme v pořádku dole pod kopcem. Teď už to je brnkačka projet kolem nemocnice, městem, bočními cestičkami až do Bělovse. Jsme opět a zase vítáni. Jsou taková vedra, že není možné s koníky někam jet. Možná by bylo, ale proč je trápit a sebe taky. Tentokrát jsem ujištěná, že už to není, co to pro mě bývalo. Přeci od té naši jízdy kolem republiky uběhly čtyři roky a já jsem taky neomládla. Mám své problémy a pár křížků na bedrech.
img_3182.jpg 5.6. Brzy ráno krmím kobylky, aby měly sílu na DEN KONÍ, který se koná v Náchodě, a který si nenechám ujít. Muž přijíždí s autem kolem deváté i s vnučkami. Velké vítání. Nemám s sebou čištění na postroje ani na parády na postrojích, tak jedeme jako banda nepořádníků. Ráda bych napsala jako cikáni, ale ještě jsem neviděla cikány putovat s koňským povozem. Holčičky si automaticky sedly na kozlík a jedeme na výstavu. Zahájení výstavy s vlajkou a samozřejmě jedeme také, jako rarita. Kobylky jsou trochu neklidné z much, tak raději popojíždím po louce. V jednom místě nás fotí, protože se nemohu sama vyfotit, žádám pána o fotky. Několik mi jich zaslal, děkuji. Konečně se dočkáváme samostatné jízdy v obdélníku. Opravdu si užívám této jízdy, jezdíme kolem dlouho. Moderátor čte zápis z naší pěkovské kroniky o našem rekordu, který je zapsán v Knize rekordů a kuriozit. Jen jak skončíme s touto jízdou, chystám se na cestu domů do Pěkova. Na kozlík beru jen starší osmiletou vnučku, nemohu uhlídat dvě šídla, musím se soustředit na provoz. „Babi, pojedeme rychle, až nám bude foukat vítr kolem uší?“ A opravdu, jedeme jako s větrem o závod. Přesně za 70 minut jsme doma, je to necelých 25 km. Podotýkám, že jsem je jen jednou popohnala, protože jsme potřebovaly předjet stojící auto. Kobylky si samy dělaly režim rychlosti. Bylo vidět, že jsou trochu uhřáté, nechávám to na nich. Kobylky jsou spokojené, že jsou konečně doma. A já se dávám s mužem do obracení sena. Jen co dáme na zahradě seno do kup, je tu bouřka. Denně jsme na seně, až jsme celí uhnaní. Začínám stávkovat, to není normální takhle blbnout. Konečně, poslední kupa je na seníku. HURÁ, HURÁ. Hrábě nám vypadly z ruky, trochu mi otrne a už zase mám v plánu jet do Božanova do mého srubu......
 
 
 
 
 Za foto děkujeme panu Knopovi. Jeho i ostatní fotky najdete ZDE: 
 
 
 
 hofina31.rajce.idnes.cz/Orlicke_hory_2011-_Rejchrtova/

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář