Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jedeme do Lázní Velichovky 

Obrazek

Mám zajednaný pobyt v Lázních Velichovky. Ale jak zároveň spojit trasu s mými plány? Není to jednoduché. Nejdřív musím toto moje rozhodnutí sdělit svému muži! Mám takový dojem, že můj muž už je na všechna moje přání připraven. Takže není co řešit! Plán je hotov, pojedu do Lázní Velichovky a poté, bude-li dobrá konstalace hvězd a nálada na další dobrodružství, pojedeme dál.
Dcera už delší dobu bydlí poblíž Plzně, moje rodina už tam byla, jen já se tam né a né dostat. Autem po silnici mi to nejde, tak pojedu koňmo. Jen ještě několik maličkostí zařídit. Dávám vědět šéfredaktoru Náchodského deníku, zda mají opět zájem být se mnou v kontaktu. Přes zimu jsme udělali nějaké opravy a úpravy na voze a postrojích, něco dovybavili, něco dokoupili.
Termín lázní se mi blíží, začíná mi byt trochu ouzko, nepřecenila jsem své síly? Copak své, ale koňské??  
Ráno muž dává kobylkám seno, aby byly dostatečně syté na tu novou cestu. Vše mám už předem připravené, na voze vše urovnané.
Tak redaktor je tady, nafotí si pár fotek a můžeme vyjet. Na silnici je celkem klidno, vjíždíme do Police n. Metují. Stavujeme se u firmy RIJAT, paní Tučková nám dělá pár foteček do webových stránek. Zastavuji se u nás kolemjdoucí: „Ty koně jsou chudáci, takovou dálku musí jít.“ Já na to: „ Kdysi byli koně opravdu chudáci, ale teď jsou hýčkáni a opečováváni. Když nic nedělají, jsou divocí, zlí a dělají blbosti. Nudí se.“
Tak a teď opravdu vyjíždíme vstříc dobrodružství. Projíždíme Hronovem, odbočujeme na Zbečník, kde si odpočíváme u sedláka p. Víta. U této rodiny se někdy stavuji, jsou příjemní a milí. Tady zjišťuji, že mi nejde počítadlo km. Trochu opucuji kontakty, uvidíme, je to jen orientačně. Po delším klusu projíždíme Červeným Kostelcem, původně jsem tady někde chtěla s kobylkama přespat, ale je ještě brzo. Dostávám se až do Olešnice, u bývalého zájezdního hostince „ U Bašů “ se poptávám na nocování. Kobylky jsou na divoko, v noci mrzne, ale asi jim to moc nevadí. Ráno bez snídaně vyjíždíme dál, směr Jaroměř. Cestou projíždíme malou vesničku. Divím se, copak, že kobylky nechtějí dál? Mladá zařehtá, aha, odpovídá ji hřebec. Pak teprve se jede dál. Před Jaroměří si krátím trasu polní cestou na Zaloňov -Vestec, odkud Jívka pochází. Přijedeme přímo před vrata, jen dát vědět, že jsme tady. Jívka svou domovskou stáj nepoznává. Už je to přeci šest let, co jsem ji koupila. Přijíždíme do Velichovek, je třeba se ohlásit u majitele pozemku. Máme hektarový kus louky jen pro nás, stavíme vůz na šikovné místo. První kousek naší etapy máme za sebou. V pondělí se hlásím v lázních jako pacient, jsem tady jako doma.
Kobylky se zabydlely po svém, vyválely se a s veselou se pustily do mladé trávy. Jen staré asi dochází, kde je. Začíná obcházet plot, větří koně, vítr jde od její domovské stáje, jsou tam další koně, ona už je nezná. Jednou jdu z procedur, no co, mladá mi jde naproti i s lanem. Nedá se nic dělat, musím zaopatřit bránu. Mám s sebou kolo, tak každou chvíli někam jedu. S Jívkou to jde, je usedlá mamina, ale mladá, to je dračice, nedá ničemu pokoj. Jen když může, něco vyvede. Popadne moje gatě, spacák, flašku s pitím. Nestačím ji odhánět, je dost společenská, ale kdo to má zvládat? Možná je trochu rozmazlená, ale ve voze musí to své odtahat. Ještě jsem si vyjednala kováře na učilišti. Bude potřeba obout obě kobylky. 
 

 

Lázně Velichovky a my

 
Tak, máme asi polovinu pobytu za sebou, je nám dobře. Kobylky si mohou dopřát zelené travičky do sytosti. Mám seno s sebou, ale pohrdly jím. Já si klidně dojíždím na kole na procedury, na obědy docházím do mateřské školky, dobře tam vaří. Snídani a večeře si dělám v buňce, kterou mi majitelé ochotně otevřeli. Mám návštěvu, jedni starší manželé z Jaroměře. Paní se mě ptá: „Máte tady taky televizi?“ „No představte si, ani rádio.“  „A to Vám není smutno?“ Tak mám dojem, že lidé jsou úplně zblblí z toho konsumního života. Pokud někdo nevidí pravidelně „růžovku“ nebo ty politické „krdy a sliby“, tak nežije normálně? Já si to opravdu užívám. V neděli jsem musela své kobylky trochu vyvenčit. Mladá zlobí jako čert, neustále, pokud jsem na blízku, vyžaduje pozornost. Jedeme do Máslojed, mám tam vzdálené příbuzenstvo z matčiny strany. Jen jsme se ukázaly na kopečku, okamžitě jsem slyšela: „Koníčci jsou tady.“ Doslova nás čekali, uvítání bylo vřelé. Prý četli o mém příjezdu do Velichovek v novinách a tušili, že se k nim jistě přijedu podívat. To teda, doslova jsem se těšila na naše shledání. Pobyla jsem jen chvilku, ukázali mi noviny, kde se o nás psalo, nabrali čerstvou vodu do kanystrů. Požádala jsem o suchý chléb, protože dvě jitrnice jsem dostala cestou. Musím po pravdě říct, že málokdy čtu noviny, o sobě se dozvím teprve, až jsem doma.
Také dnes mi muž volal, prý mu došel balíček z Pelhřimova, JSME V KNIZE REKORDŮ. Konečně se nám podařilo završit moje cestování “ S koněm kolem republiky“.
Lázeňské noci s kobylkami není jednoduchá věc. Mladá je plná energie, roupama neví, co dřív. Každou chvíli ve tmě slyším, jak se mladá rozparádí. To začne pomalejším, poté rychlým a nakonec završí svůj trénink trapem, ale jakým. V neděli ráno se docela brzo budím, kobylky jsou celkem v klidu. Za nějakou chvíli slyším starou pobroukávat, jako by volala mladou. Vystartuji z vozu, jak nejrychleji to jde. Jiskra je mimo zahradu, teď ji vidím za cestou, na jařině. Jívka na ni volá, ale kdepak, ta si vychutnává volnosti. Není možné najednou se dostat do kalhot. Honem chleba a běžím za ni, mám co dělat. Je to opravdu nebezpečná situace. Ještě, že byla neděle a na silnici klid. Nedomyslet, jak to její vyvádění mohlo dopadnout. Pro mne opět poučení......

Fotografie jsou tady:  http://hofina31.galerie.cz/4574737-lazne-velichovky-duben-kveten-2010

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář