Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Psací návrat...

 

Po tom mém úrazu nějak nejsem naladěná na psaní, ale po delší odmlce se přeci jen se dávám do psaní našich dalších aktivit.

Smůla s úrazem se nevyhne ani mladým lidem. Naše dcera jela s kamarády na kolech, projížděli světelnou křižovatku. Co si myslíte, že se stalo ? Porazilo ji osobní auto řízené mladým řidičem. Dle měření PČR prý po nárazu letěla vzduchem 12 m. Dále po asfaltu 2-3m, kde narazila do obrubníku. K jejímu velkému štěstí měla helmu, ta se rozpůlila jako meloun. Následek této nehody je otřes mozku, čtyřikrát rozlámaná pánev, vykloubené rameno, bezvědomí, těžké odřeniny, obraženiny. A řidič ? Pokus o ujetí z místa nehody.CO K TOMU DODAT ???

Chudák dcera volala SOS. Je podnikatelka, bylo nemožné nechat podnik v bezvládí. Bylo ji potřeba opatrovat, v této situaci musela ležet, pracovala s počítačem v posteli. Takže já, mamina, přispěchala na pomoc. Asi jeden měsíc jsem se o ni v bytě starala. Pro člověka, který stále něco podniká, je nemožné najednou sednout a nic moc nedělat. Na začátku mého pobytu u ní, mi nevadilo, že není práce. Pak jsem začala čistit dvůr, poté jsem ostříhala sousedova loveckého psa a také skoro každý den s ním chodila na procházky do přírody. Bylo léto, nádherné slunečné dny. Ano, bylo hezky, doma mi stály kobylky na louce bez užitku a práce. Tak trochu jsem si mohla splnit dřívější úmysl, navštívit u Plzně paní, ke které jsem mířila s povozem (viz. CESTA NA ZÁPAD).

 


NÁVŠTĚVA

 

Nechala jsem se dovézt pod Plzeň, do Staňkova – Bílý mlýn, k mé e-mailové kamarádce Lence. Nikdy jsme se neviděly, jen jsme si psaly. Vystoupila jsem před kdysi velkým mlýnem. Jak jsem vešla vraty do dvora, ozval se psí štěkot. Bylo pěkné přivítaní. Začíná představování všech zvířecích obyvatel. To mě podržte, tolik zvířat, to je samá práce a práce a zase práce. Koně jako hory, to není možné přirovnat k těm mým trpaslíkům. Několik velkých psů v kotcích, čuňátka, ovce, stádečko koz, ale největší překvapení bylo v bytě. Kočky, kočky, všude samé kočky a jeden potkan. Potkan a kočky, to nejde dohromady, pro jistotu je oddělen. Neznám počet koček, ale bylo jich moc... Nic proti nim nemám, ale pro mě tolik koček nemusí být. Doma máme 16 roků starou kočku, ta stačí. Tomu všemu vládne a stará se o ně jedna paní, čilá šedesátiletá důchodkyně LENKA. Taky ji někdy pomáhají kamarádi. Tato paní je posedlá péči o zvířata. Neodmítne ani postiženého psa, když ho donesou. Vlastní norického a kladrubského valacha, na kterých jezdí s kamarádkami. Tak trochu se snažím ji pomáhat v hospodářství, spíš jen okukuji. Poprvé na vlastní oči vidím, jak se dojí kozy strojním dojením. S každou kozou se musí jinak zacházet, je to individualita. Mléko dává ke zpracování na sýry, kočky si přijdou taky na své. Já osobně mám taky ráda kozí mléko. Někdo řekne: „Fůj, kozí mlíko smrdí.“ Záleží jak a čím jsou kozy krmeny, jak jsou ustájeny. Tohle mléko nesmrdí.

Taky se mi splnilo mé přání, sednout si na koně, snad nikdy jsem neseděla na velkém koni. Na dvoře jsou schůdky pro ulehčení sednout si na něj. Mám operované oba kyčle, takže pro mě bylo nutné toto zařízení. Je tu strach z pádu, Lenka musí pro můj klid koně vést. Pociťuji, jak se mi svaly v zádech srovnávají. Dokonce jsem pochválená za správné držení. Také toto je pro mě krásný zážitek.

Obrazek

Přijela se na nás podívat její kamarádka Milada, samozřejmě vlastní taky koně. Krásný večer si užíváme vypravováním koňských příhod. Tato mladá žena, to je holka do nepohody. Vypráví, jak už od mala vlastnila oslíka a jezdila s nim v zápřahu, aby ji ho nikdo nevzal, brigádou si na oslíka vydělala. Nejsem dobrodruh jen já, je taky jedna z těch postřelených. Lída přijela k Lence do mlýna na návštěvu s koňským povozem. Most přes říčku je v dost špatném stavu. Co teď, koně si v těch dírách polámou nohy? Odpřáhla koně, přebrodila s každým zvlášť říčku na druhou stranu, oba břehy samá kopřiva, přestrkala vůz po mostě a konečně si mohla oddychnout. Tak tomu říkám dobrá situace, každý kůň to nesvede. Klobouk dolů.

Také jedeme do městečka Domažlic, Lenka si tam musí něco zařídit. Projdeme jen tak náměstím, je pěkně upravené, jdeme bránou dolů a zpět. Je málo času.

Po několika dnech se balím k odjezdu. Mám pocit, že jsme si povahou trochu podobné, ale tolik zvířat je na můj vkus až moc. Už nejsem v takové kondici na tu těžkou práci a starost.

Za nějaký čas Lenka byla na návštěvě u nás. Mohla jsem se pochlubit se svými kobylkami, vyjely jsme si do lesa na houby, zajely do srubu v Božanově. S Lenkou jsme nadále v písemném kontaktu, potřebujeme si někdy něco sdělit.



Adršpach srpen 2010


Jsme zváni do Ádru k Tučkom na každoroční setkání koňáků. Ládík Hrudíku slaví 50-tiny.

Neplánované je hlídání našich dvou vnuček, co s nimi? Když budou hodné, vezmu je s sebou v krytém voze. Počasí pod psa, každou chvíli se nebe otevře a lije a lije. Od Hrudíků ze Žďáru vyjíždíme jen dva povozy, moje kobylky s dětským nákladem a jeho huculky. Cesta děti chvíli zajímá, za čas je to nebaví, musím s nimi zpívat, předříkávat básničky, počítat. Česká Metuj, projíždíme Dědovem, je třeba vyjet kopec na Jiráskovy skály. To je pořádný stoupák, musím z vozu seskočit a běžet vedle nich, nahoře jsme pěkně zadýchané. A zase lije. Na zámečku v průjezdu si trochu odpočíváme. U Tučků jsme očekáváni, vesele se všichni vítáme, koně mají přichystané ustájení. Odstrojit kobylky, můj muž, který mezitím přijel autem, mi pomáhá. Prostrčíme vozy skrz halu, chystáme si své spaní na vozech. Plán s vnoučaty je třeba změnit, není chůva. Budou muset spát se mnou ve voze, samozřejmě k jejich radosti. Cpeme seno do pytle místo polštáře, rozšiřuji ložnou plochu. Spát sama nebo s dětmi, je rozdíl. Všude je veselo, slaví se na všech stranách, hudba, zpěv, občerstvení... A naše vnučky?? Co si myslíte, nenechají se zahanbit, všechno chtějí ochutnat. Co chvíli s nimi jdu na procházku, nebo kouknout na místní koně. Starší vnučka Maruška jde stájí, hladí koně po hlavách, chce se vrátit, ale co to? Koňské hlavy natažené tak, že se bojí projít, ani podlézt nejde, má strach. „Babí, pomoc, jsem v úzkých!!“ Ani Adélka se nenechá zahanbit, splácá všechno možné dohromady. „Babí, mně je nějak divně, já asi budu blinkat.“ „Přežrala ses, viď? Pojď, jdeme se zase projít.“ „Babí, houpačka, můžu se zhoupnout?“, prosí Maruška. Jdu se zeptat, zda může na houpačku. „A proč jenom jedna, druhá nesmí?“ Polohlasem odpovídám: „Je přežraná.“ „Ahá, tak to jo.“ Poté bylo nutné dát děti spát. Myslím si, že z jejich dětských kamarádů byly jediné, které o těchto prázdninách spaly na koňském povoze. Ve chvilce spí jako ve své postýlce, já se k nim zanedlouho přidávám. Na dobrou noc nám hraje příjemná muzika. Ráno svítí sluníčko, jsme pěkně odpočaté, vyspalé, hygiena musí jít trochu stranou. Po snídani je nutné vyrazit na zpáteční cestu. Přemýšlím, jak nejlíp a nejrychleji jet domů? Rozhoduji se jet po silnici. Kobylky se ve chvilce rozběhly a jedeme jako o závod. Lidé se divili, děti křičely: „Jé, koníčkové“, a mávaly nám. Byla jsem pyšná na koníky a naše vnučky si užívaly. Muž je překvapen našim brzkým příjezdem. „To už jste tady ?“ Byla to opravdu jízda jako s větrem v zádech. Maruška jenom vyhrkla: „Babi, to byl ale fofr, viď?“ Já jsem ráda, že jsme opět doma a všichni v pořádku. Rodičové našich vnuček nejsou zrovna moc nadšeni z tohoto koníčka. Snažím se o bezpečnost. Vždy, když mají k nám přijet, nařizuji helmu s sebou. Tak trochu se snažím Marušku nechat jezdit na Jívce. Pozvala jsem si také Janu, aby mi poradila. Bylo nutné seřídit sedlo, ještě pár poznámek a rad. Uvidíme, jak se tato zábava bude vyvíjet dál.!!!Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

MARTÍNKOVICE 2. 10 2010

 

Mám pozvánku do Martinkovic na Huberta. Pojedu tam.

Obrazek

Už pár dní před tím jsem ve svém srubu i s kobylkami a samozřejmě se psem Džánem. Pes Ben je doma, už má svá léta. Užíváme si pěkného počasí, ve srubu nám nic nechybí. Kobylky se pasou, pes se prohání a já si odpočívám.

Tak a je ráno, pěkné počasí, dávám kobylkám trávu a seno s vodou. Je potřeba se posílit na tu jízdu. Také my s Džánem si v poklidu sníme svou porci. Chystám na vůz co je třeba mít po ruce. Ještě přečistit kobylky, okouknout zda mám vše, tak a může se vyjet. Nevím co mám dělat s tím mladým neposluchou Džánem. Naučil se od Bena, že každý výjezd musí být řádně hlasitý. Dává svou radost opravdu hlasitě najevo. Projíždíme Božanovem, jedna paní na nás volá: „ To je nádhera, to si užíváte, hned bych jela s vámi.“ Jen odpovím, všechno není tak, jak se zdá, je to také velká odpovědnost. Den předtím pršelo, tak je na polní cestě mnoho louží. Kobylky jsou zvyklé i na necestu, nevadí jim to. Už z dálky vidím několik sedlových jezdců, také projíždí touto blátivou cestou. Přijíždíme k Chatě pod Korunou, jsou tam už i jiní, jen záhoráci se ještě nedostavili. Muž, který přijel autem mě konečně bere na vědomí a vítáme se. Tak, a jsme snad všichni, můžeme vyrazit. Jedeme lesní cestou směr Božanov, z lesa se vyjede u nádrže pod Korunou, tam chvíli čekáme na pomalejší spřežení. Je to krásný kout pod horama, někteří jsou tady poprvé. Jsou tu chatky, restaurace a vše, co je nutné k rekreačnímu životu. Projíždíme Božanovem až na rynek, kolem kostela a stáčíme se zpět k Chatě pod Korunou. Před cílem chystají bránu s talismany pro sedlové jezdce. Ta brána je trochu vysoká, možná by bylo dobré, kdyby koně použili chůdy. Tak a jsme v cíli u chaty. Mezitím volá moje sestra: „Prosím tě, kde jste?“ Přijeli až z Ostravska. Tak přijeďte sem k chatě. Kobylky si pochutnávaly na seně, my se vítali. Nemohu od koní pryč, to si nedovolím, tak na kafíčko s nimi šel můj muž. Přitom zjistil, že mu někdo škodolibě vydloubl na zadních dveřích od auta znak AUDI. Hajzlové. A já? Chci mít trochu klidu, proto jedu zpět do svého srubu, tam mi je dobře. Ještě několik dní si užívám se svou zvířecí družinou klidu. A zase zpět domů lesními cestami do Pěkova. Kobylky přesně vědí, kudy jde cesta domů, trapem jako s větrem o závod. To si jistě říkají, konečně zase doma. Doma nezahálíme, jezdíme do lesa na dříví, přitom také hledáme houby. Zima může být dlouhá, bude teploučká pohoda.

 

 

 

 

JETŘICHOV 9. 10 2010

 

 

Domlouváme se s Vláďou Hrudíkem, že pojedeme na Huberta do Jetřichova. Také se nám hlásí Jana, zda ji můžeme vzít na vůz. Ráno je vše nachystáno. Hrudíkovy huculky je slyšet na dálku, pěkně jim to klape do rytmu. Postrojíme, nasedneme a může se vyjet. Je mlha, snad se zvedne. Přijíždíme do Jetřichova na louku, mlha, že se dá krájet. Koní je velmi mnoho, jak povozů, tak sedlových. Začátek Huberta odtroubil p. Kubeček a jedeme. Opět se snažím zařadit za vedoucím spřežením. Mlha se nezvedá, škoda, není vidět na překrásně zabarvené listí, na pohraniční hory, nevidíme ani na zadní povozy. Sedloví koně se nám někde ztrácí..?

Snažím se věnovat jízdě, někteří koně jedou rychleji, jiní pomaleji, je to taková trhaná jízda.

Projíždíme lesy, lesní školkou, dále na hlavní silnici, kde jsou lidé, kteří pomáhají zabezpečit klidnou dopravu. Jede se zpět na louku, teprve teď je vidět to množství povozů. Každý si staví vůz, jak to vyhovuje. My se stavíme poblíž sloupu, u kterého poutám Jiskru, aby mi nepopojížděla s vozem. Kobylky dostávají seno, vodu, my si dáváme svačinku s kafíčkem. Psa Džána raději mám na voze, nevím co by mohl provést, nebo se cizím koním připletl pod nohy. Doma s mladou Jiskrou si dávají závody, každý kůň není zvyklí na psa. Nechci nikoho kritizovat, ale někteří koňáci jsou dost nezodpovědní. Přivážou koně u něčeho (?) a jdou pryč, ti se pak bouří a cukají. Muž se jde podívat do středu dění a zdraví naše známé. Po nějaké době se rozjíždíme k domovu. Máme dalšího Huberta za sebou. Byla to pěkná vyjížďka. Jana se domlouvá s p. Hrudíkem, aby ji vzal na zpáteční cestu k sobě na vůz. Ještě se chvíli zdrží. Přijíždíme domů a slyšíme starého Bena, jak vyštěkává. Nojo, už tě pustíme, chvilku vydrž. Muž ho pouští, za chvíli říká, podívej on nějak divně tahá tu nohu za sebou? Jen co obstaráme koníky, jdeme se podívat na něj. Usuzujeme, že má asi problém s páteří. Jezevčíci jsou na toto náchylní. Bude mu zanedlouho 13 let, už je starší pán. Veterinář nám dává léky, podotýká, že léčení je na delší trať. Myslím si, že utracení je to poslední, o čem přemýšlíme. Tento pes se mnou strávil hodně času, už sedm let jezdí s mým koňským povozem. Asi už dojezdil, bude si užívat klidu domova.

 Pár fotek najdete TADY: http://hofina31.rajce.idnes.cz/Podzim_2010/#

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář