Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zážitky 2015

JARO 2015

 

Tak nějak nevím, co mám dělat. Kniha je na světě, práce s ní bylo dost. Nechce se mi jen tak opustit psaní o našich zvířátkách. Co dřív a co potom?  

 

Jaro je opět v běhu, člověk pomalu neví, co dřív. Ptáci řvou ze všech stran. Zpěv ptáčků je nejvíce slyšet vždy, když zahnizďují. To mají nejvíc práce se sháněním krmení pro svá holátka. Sameček láká samičku k milostným kouskům a zakládání rodinky. Jó, když samičku lákají, to se můžou přetrhnout vychloubáním. (Však to známe, jak se chovají  mužský). Za domem na borovicích se dějí věci. Říkám svému muži: „Prosím tě, ti drozdi ale nadělají rámusu.“ „To nejsou drozdi, to se tady uhnízdily kvíčaly.“ Kdysi je čihaři chytali do sítí. Potom je prodávali jako zpěvné ptactvo v klecích, nebo dokonce na polévku. Dnes by se už do něčeho takového nikomu nechtělo. Pověsím prádlo a to snad ne! Jak přelétají, vždy vypustí něco ošklivého, prádlo mám od nich podělané. Ach jo. Když se rozhlédnu, to je všude strak, nikdy tady u nás nebyly a teď krachaj všude. Musím vylézt na ořešák, mají tam dvě hnízda. Je třeba ta hnízda zničit, dokud ještě v nich nemají mladé. Vylezla jsem pěkně do vysoka, tyčkou prošťouchnu hnízda. Všechen prach a sajrajt mi padá na hlavu a za krk. Vím, že jsou straky chráněné, ALE ony co mohou, tak zničí, sežerou mladé zpěváčky, dokonce se vrhnou i na malá kuřátka.

Nejhorší je to, že naše dobrá a pracovitá kobylka Jívka je opravdu těžce nemocná. Stále močí s krví, někdy méně, jindy více. Staráme se o ní, jak nejlépe je v naší moci. Veterinářka nám po několikerém vyšetření poskytuje protizánětlivé léky, k tomu jí vaříme ze zlatobýlu a heřmánku čajové výluhy. Kdo co poradí, co kde si přečtu, nepomáhá nic. Už vše nechávám svému osudu. Kobylka je na louce, pokud má náladu, tak přijde, má u nás lásku. Když nemá náladu být s námi, nevadí, postojí si někde v klidu a přijde pak. Mladá Jiskra, to je šídlo. Hned zjistila, že má všechny výhody jen pro sebe a vše využívá ke své radosti. Brzy je třeba bránovat a vláčet louku, Jiskra to celkem zvládá. Horší to je s Jívkou, ta za plotem řehtá, muž jí honem musí dát do boxu, aby mladou nerušila v práci.

 

Musíme si zkusit, jak se bude Jiskra chovat sama na silnici. Jívku zavíráme do boxu, nelíbí se jí to. S pomocí muže zapřahám. Chceme vyjet s bryčkou na silnici. Nějak nám to nejde, Jiskra se stále vrací, s povozem couvá, ohlíží se, kde je máma. Vždyť má být vedle ní? Jo holka, budeš se muset naučit jezdit v zápřahu sama. Konečně asi na po třetí se nám povedlo vyjet na silnici, muž musí být stále vedle ní a kdykoliv ji vzít, jak se říká, „u huby“. Ještě, že je malý provoz, řidiči jsou jako blázni. Několikrát se chtěla vrátit, nakonec si přeci jen dala říct. Dojeli jsme až na Hony a zpět. Snad pochopila, co se od ní chce. Na podruhé muž pomáhal jen s vyjetím na silnici, pak už bylo vše v pohodě.

 

Opět vyrážíme do Božanova, ale jen s mladou, máma Jívka je doma. Mužíček za námi přiveze kozí stádečko, aby si užili jarní pastvy na lukách. Cesta nám ubíhá vesele, Jiskra je statečná, cestu zvládá sama v bryčce bez problému. Jízdu si vždy opravdu moc užívám, pokukuji na všechny strany, co kde je nového. Každou chvíli na poli stojí srnčí jako sfingy a hledí na nás. Pokud jsme vzdáleni, nevadíme jim, když jsme blíže, popoběhnou kousek dál, ale nebojí se. Mezitím zjišťuji, že lesní a polní cesty jsou čím dál horší a horší. V lesích vytěží dřevo, těžkou technikou ho vyvezou ven. Nikdo z těch firem si nedělá starosti, co po sobě zanechají. Vysoutěží zakázku a o ostatní se nestarají. To, že jejich technika neodpovídá stavu cesty, vymačkají a rozdrtí krajnice, berou jako samozřejmost. Za soukroma by si něco takového nikdo nedovolil. Jak jsme zjistili, každou chvíli se na polesí mění polesný. Polesný má tak velký rajon, že není ani možné se o pořádek řádně postarat. Všimla jsem si, pokud nejsou v lese borůvky, houby, není aut zaparkovaných v lese. Jakmile je co sbírat, na každém kousku je zaparkované nějaké auto, dokonce i Polák se silnou motorkou. Když se jich poptám, jak je to možné, že jsou s autem v lese, dostanu všeobecnou odpověď: „Máme povolení“.   

 

Za víc jak tři hodiny jsme těch 20 km zvládli bez problému. „Jsi dobrá, Jiskro, budeš muset od této chvíle jezdit v zápřahu sama.“ Jako vždy vedu Jiskru na noc do boxu, nejde to, nechce, ať dělám co dělám. Pokud tady byla Jívka, ustájení šlo bez problému. Nevím, zda se něčeho bojí nebo tam nechce být sama.? Když konečně jde do boxu sama ze své vůle, protože tam má krmení, vběhnu dovnitř a uvážu jí. Cuká se, zlobí, hrabe kopýtkem, po chvíli je klid. Nakonec jí nechávám, aby si vybrala sama, kde bude přespávat. Kozy jí dělají společnost.

jiskra.jpg

 

Ráno mám v plánu přivézt z lesa dvě malé klády. Tak jako normálně postrojím mladou a jdeme do lesa jen na ruce. Ale protože brdíčko mi nejde z vozu oddělat, jsem nucena klády přivázat k postraňkům. Ono se řekne vytáhnout klády. Vždy byla u všeho stará zkušená kobyla a teď je jen ona sama. Babo raď a baba musí pokoušet osud. Postraňky kobylce tlačily na nohy, to jí samozřejmě vadilo a rozčilovalo. Jiskra se kroutí na všechny strany, otočí se doslova čelem vzad, přešlápne postraňky. Ať dělám, co dělám, jednou jde čí, podruhé hot, pak zase huj, jindy přes postraňky, vyhazuje, jen ne jak je třeba, dopředu nejde. Najednou se rozběhne a já vlaju za ní jako prapor, okamžitě se zastaví, otočí čelem vzad, překročí postraňky a začne se pást na ozimu. Opět mám ze všeho krouceniny, je třeba zase vše od začátku zapřahat. Nemám s sebou bič, protože jsem nepočítala s takovou potíží a ona to poznala. Konečně si dala říct a jde. Co, jde, trapuje a já se jí snažím stačit. Moje nožičky už nestačí tomu jejímu trapu, klopýtnu o svou vlastní nohu, hodím šipku (držkopád) přes ty klády na druhou stranu, zaryji svůj ksicht do hlíny, jen slyším, jak u krku něco luplo. Ať se děje co se děje, opratě nepustím. Hrabu se na nohy, ještě, že to lupnutí byl knoflík od bundy a ne třeba klíční kost. Jiskra opět hubu v osení a já dávám postraňky, jak mají být. Konečně táhne, sice v rychlejším tempu se zastávkami, ale jde. Když jí odpřahám, jsem ráda, že mám všechny kosti vcelku. To budu zase obražená, svaly natažené.

 

Za pár dní k sousedům přivezli staré palety ke spálení na  čarodějnickou hranici. Hned si zamlouvám palety, potřebuji postavit pevný plot pro kozy. Vždy 3 - 4 palety rovnám na sebe a vše připravím, jen zapřáhnout. Postrojím a jde se na věc. Scénář jako s kládami. Čí, hot, huj, jen ne dopředu a když dopředu, tak trapem. Tak to tedy holčičko takhle ne, už toho je na mě dost. Mám s sebou bič, dvakrát jí řádně ťafnu. Světe, div se, ono to pomohlo, táhne, neuhýbá, jdeme rychleji, ale jdeme. Jedeme po druhé, po třetí a po čtvrté už jdeme jako páni. Tak ono to jde, ona si musí svoji hlavičku trochu namáhat a mozek si vše uvědomí. Prostě si musí o všem popřemýšlet, a jak víme, přemýšlení bolí. Celou tu dobu jí chválím, palety dotáhne až na místo a dostává velkou pochvalu.

 

Jednou si říkám, co to ta Jiskra v boxu vyvádí a kde je kozel? Ta kobyla je ale zlomyslná káča. Kozel je v koutě a ona ho tlačí, zadním kopytem pokouší a okopává. Přitom se tváří šibalsky jako největší dryáčnice. Přijdu blíž, ona jako by nic. „Ty káčo zlá“. Hned jsem tam vlítla a milou kobylu prutem přetáhla. „Copak se tohle dělá? To, že při žrádle se po nich oháníš a vyháníš je, to vím, ale takhle zlá a zákeřná? Počkej, jednou budeš ráda, když je budeš mít jako stádo u sebe“.

 

V pravé poledne se přímo u mého srubu mihne veliký lišák. Ještě, že pes je vevnitř, honem zavřít dveře a nepustit ho. Mám tady dost živo, nenudím se. Každé ráno vidím, jak se pase srnčí máma s kolouchem. Někdy vyjde sama, všimnu si jí, jak vychází z ořeší. Pes má nakázáno si jich nevšímat, ještě, že není lovecký. Ale ježek, ten mu dává zabrat, to je vrčení, kručení a hrabání.

 

 

 

    Tak nám kobylka JÍVKA 27. 4. 2015 umřela. Byla to statečná, nezapomenutelná holka. Nikdy nedala najevo, že nechce, že je unavená, že má bolesti. Strašně zhubla, dělala jsem jí masáže, abych jí povzbudila a ulehčila.  Bylo jí přesně 20 roků. Den před tím se nažrala, napila, vypláchla si hubu. Druhý den ráno muž přišel, že upadla, abych mu jí pomohla zvednout. Ne, už to nemělo význam, už nechtěla ani zvednout hlavu. Hladili jsme jí, povídali si s ní, chválili. Její život byl samá poctivá práce. Nežila svůj život nadarmo, jen měla velkou smůlu. 

 

Kamarádka mi napsala SMS: „Jo, to je mi vážně moc líto. Hlavně si nic nevyčítej, v životě spoustu věcí neovlivníme, ať chceme sebevíc. Buď vděčná, že část sebe ti zanechala v Jiskře. Nebuď smutná, vždyť teď je jí tam nahoře báječně. Raduj se, že jsi měla tu čest prožít část života s tak báječnou Jívkou. Myslím na vás.“

 

    Je to upřímná SMS, alespoň malinko pohladí po bolavé dušičce. Stále je to bolavé a citlivé téma, které vhání do očí slzy a stahuje hrdlo. Jívka byla opravdu věrná kobylka, byla mi oporou, v kterékoliv chvíli, kamarádkou, jak se říká, do deště, do nepohody. Přesně věděla, co je její povinnost, jak má kde a v jaké situaci pracovat. Těch pochval by bylo moc a moc.

 

    A je to tady. Jiskra je sama, nemá nikoho do stáda. Kozí stádečko jí bude muset dělat společnost. Už je nevyhazuje od krmelce, nepokouší a nepronásleduje malou kozičku. Zvířata jsou jako lidí, nemají si co vyčítat. Jakmile dám kozy pryč, začne Jiskra řičet a shánět se po své oblíbené koze. Ale to a samé s kozou, když dávám Jiskru na pastvu, okamžitě se ozve ta malá kozička, že chce taky s ní jít na pastvu. Už jsou kamarádky. 

 

  

 

VYJÍŽĎKA V MARTINKOVICÍCH

 

Opět se má jet martínkovická jarní vyjížďka. Jedu už v předstihu do Božanova, mám tam něco na práci. Jedu jako obvykle přes Pasa, lesem do Martínkovic, tam jsem nucena změnit obvyklou trasu a projet kolem Chaty pod Korunou. Nejede se moc dobře, cesta je čerstvě štěrková a pro koňská kopyta nešetrná. Jedem pomalu, vždyť nemusíme spěchat. Přijíždím na prostranství u chaty a proti nám se žene volný jezdecký kůň. Okamžitě stojím, psa mám zajištěného na voze, protože se s koněm přihnal i labrador. Nikde žádní lidé a kůň nás obtěžuje ze všech stran. Volám na všechny strany: „Kde jste kdo, odveďte si toho koně“. Konečně jde několik lidí k nám. „Víte, on nám utíká“. Děvče se snaží koně odehnat, přitom se dovídám, že to je hřebec. Není mi lehko, co se bude dít? Beru do ruky bič a varuji je: „Já ho švihnu, pokud nedá pokoj“. Děvče má v ruce ohlávku, ale stejně se s ním nedá s nic dělat, nenechá si jí navléknout. Hřebec se kolem nás točí, všichni v obavách utíkají před jeho kopyty. Bez ohlávky není jak ho zachytit. Jiskra je z něj nervozní. Uhýbáme, kam se dá, hřebec se točí, vzpíná, najíždí na kobylku. Snad jí nepokope, nebo na ní bude skákat. Ona je vedle něj maličká a ještě k tomu zapřažená. K tomu všemu náš Džán je na voze také v ráži, štěká na labradora, ten se motá všude s velkým štěkotem. Křiku a povelů kolem nás je dost. V jednom momentě využiji mezírky a vyrazíme s Jiskrou dopředu za chatu na lesní cestu. Snad se nám podařilo ujet z té mely. Jiskra se z té situace nemůže vzpamatovat. Kudy projedeme, všude jsou cesty zataraseny těžbou a skládkou kmenů. Po malém přehlédnutí terénu jedu loukou k hornímu konci Božanova. Jiskra je v ráži, doslova letí po louce přes hrboly i výmoly, lítám na kozlíku ze strany na stranu. Přijíždíme k jednomu zemědělci, který pracuje na poli s velkým traktorem. Jiskra se malinko v té své euforii lekne traktoru, který projede přímo kolem nás. Nevím, jak se to stalo, Jiskra musela nějak pohodit hlavou a očko udidla se jí zachytilo za karabinku na ojátku. Nikdo, kdo něco takového nezažil, si neumí představit, co se dělo. Ta se vzepjala i s vojátkem, přehodila si ho přes sebe, zamotala se do postraňků, chomout stočený. Honem jsem vyskočila k ní, snažila se jí uklidnit a uvolnit z ohlávky a postrojů. Kroutila se, sedala si na zadek, couvala, házela s ojaty na všechny strany. Musela hodně trpět, než jsem jí aspoň maličko uvolnila, oči měla vyděšené. Bylo nutné jí dlouho uklidňovat a chlácholit, chvíli jí nechat vydechnout, aby si celou situaci v hlavě srovnala. Zemědělec David mi chtěl jít pomoci, sám měl kdysi koně, ale nechtěla jsem, aby se ještě víc bála. Potom jsem jí pomalu zapřahala, nešlo to hned, až po delším přemlouvání nacouvala mezi ojátka. Pak už bez problému dojíždíme ke srubu. Jiskra má celou hubu bolavou, ještě, že si jí neroztrhla. M. Sloupenský měl taky tenhle problém, tam se muselo i šít.

 Ráno stejný scénář jako vždy, vyčistit, postrojit, nasednout. Opět jsou se mnou naše vnučky, které se velice rády účastní jakékoliv jízdy se mnou. Mám dost starostí sama se sebou a kobylkou a ještě hlídat neposedné vnučky. Snad už jsou dost velké, aby věděly, co si mohou dovolit.

 

Letos je ta vyjížďka nějak divně vedená. Nebo já jsem divná z toho, že mám jen jednu kobylku? Určitě to je mojí smutnou náladou. Promluvím si s několika přáteli a známými. Moc se mi nechce o Jívce mluvit, ale na otázku „Kde máš šimlu?“, přeci jen odpovím. Po seřazení a výjezdu od Chaty pod Korunou, jedeme opět lesní cestou směr Božanov. Chci jet až poslední, Jiskra je trochu v říji a nevím, co mi provede u koní. Stejně se časem propleteme mezi povozy dopředu. Hned na začátku se ke mně natočila ta holčina s problémovým hřebcem. „Paní, už s námi nebudete mít žádný problém, už je z něj valach“. Aspoň tak. Cesta je pro některé koně obtížnější, jede se někdy klusem na doraz, jindy dlouhé čekání až se kolona pohne. Tentokrát nevím kolik je přesně povozů ani sedlových. Povozů asi 12?   

 

Přijíždíme k Božanovu k rybníku pod Korunou. Zařadím se k ostatním na louku. Naše vnučky jsou hodné, žádné škádlení a dělání si naschvál. Že by už konečně dostaly rozum? Už u chaty jsem si všimla, jak skládali z přívěsu pár koní a opravdu pěkný kočár. Je to pěkné podívání na krásné černé zapřažené koně. No a právě tento pán se mě ptá: „Kde máte tu šimlu?“  „Už jí nemám, umřela nám.“ „To jste jí uhnala, né?“ Takhle s výsměchem, opravdu to bolelo. Když jsem vysvětlila, co a jak, malinko změnil tón. „No, mně se taky něco podobného stalo, přišel jsem o tři koně.“  Už nemám náladu na další jízdu, jedu ke mně do srubu. Vnučky se těší, že si budou hrát s kozenkami. Někteří koňáci se také trhli a jeli gratulovat koňákovi Miloši Sloupenskému k 60tinám. Tentokrát se všichni tak nějak rozprchli. Nebyl to jen můj dojem a pocit, že tato vyjížďka se malinko vymkla z dobré tradice. Někdy, ať se člověk snaží sebevíc, nedopadne vše ke spokojenosti. 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pozvánka pro paní Rejchrtovou na 2.9.2016 - 4.9.2016

(Iva Hlavinková, 11. 7. 2016 13:18)

Dobrý den, paní Rejchrtová, rádi bychom Vás pozvali na akci Hrušákova míle https://www.facebook.com/events/600350296781573/
Pořádá ji náš kamarád https://www.facebook.com/profile.php?id=100005068066106 - začal před dvěma lety, kdy slavil 60-tiny a letos to bude už třetí ročník.
Pokud by to bylo možné, rádi bychom Vás pozvali už na pátek 2.9., aby byl čas si s Vámi sednout a popovídat. Akci pořádáme už od čtvrtka, ale nevíme, kolik lidí nám ve čtvrtek přijede. Na pátek plánujeme pečení selete a rádi bychom Vás požádali o povídání. Chceme, aby k nám lidi přijeli s předstihem, aby byl čas a ne jen odjet závody a zas pryč. Předem děkuji za odpověď.
Přeji Vám krásný den, Iva Hlavinková