Jdi na obsah Jdi na menu
 


Další zážitky letošního roku

JEDEME PŘIPOUŠTĚT

 

 Nechala jsem Jiskru naočkovat, odebrat krev a výtěr. Výsledek výtěru přišel, ale stále čekám, až přijde výsledek krevních testů. Tak nevím, letos to trvá nějak dlouho. Protože nemám krevní výsledky, nemůžu s kobylkou ani na „Den koní“ do Bělovse a sama bez koně, to není ONO. Chci také nechat Jiskru připustit, momentálně mám přehled o její říji. Krevní výsledky nejdou a nejdou. Paní veterinářka mi až po urgenci sdělila, že udělala pro mě velkou chybičku, zapomněla naší krev v lednici!!! Když konečně přišly výsledky, okamžitě se rozhoduji. Nedá se nic dělat, pojedu s kobylkou k hřebci jen tak naslepo. Už nemohu přesně poznat její říji, snad si dá říct a připouštění dopadne úspěšně.

Jedeme jako vždy po kopytě k Jaroměři do Zaloňova. Cesta je pohodová, musíme vyjet brzy ráno, protože jsou velká vedra. Vše mám už v povědomí, co si mám na kteroukoli cestu naložit na povoz. Jedu bryčkou, musím si vzít malý stan na spaní. Už před delší dobou jsem se domluvila s tamními koňáky, že přijedu připouštět. 

Cesta ubíhá celkem dobře. Projíždíme Červeným Kostelcem, každou chvíli se nás někdo ptá, kam se táhneme. Nevím, na co jsem myslela, ale zajela jsem si a projela oklikou přes celé město. Asi jsem už zapomněla nejkratší uličky a cestičky. Blíží se 11. hodina a teplota stoupá, Jiskra je pěkně zpocená. Vjíždíme do vesničky Červená Hora. „Tak děvče, asi si tady někde najdeme ustájení.“ Vidím ohradníky pro ovce, tak tady se pozeptáme na ustájení na louce. Snad najdeme dobré a ochotné lidi. Nejdříve odpřáhnu kobylku, dám na lano a čekám, že se někdo objeví. Nikdo není doma, jdu k sousedům pro vodu pro koně. Nakonec nechám kobylku v ohradě na volno. Nemá kam utéct, ohrada je pod proudem. Dělám si jídlo, volám domů, že jsme OK. Pes Džán s námi není, nechala jsem ho doma, mám o jednu starost méně. Teprve až večer se objevila starší paní. Že to nevadí a můžeme tam přespat, majitelé jsou na dovolené. Nestavím stan, je teplo, spím jen tak pod širákem. Tedy nikdy bych si nemyslela, že mohou být muchničky takhle odporný. Nejsme na něco takového zvyklé, večer to je doslova horor, jak pro mě, tak pro Jiskru. Nemám ocet, abych muchničky odehnala a Jiskře malinko ulevila. Ta se snaží mušky odehnat, utéct jim, vyválet se. Lezou ty potvůrky všude do uší, očí, nosu. Není vyhnutí, musím si poprosit o ocet. Jiskru také malinko pomažu kolem uší, aby se jí ulevilo.

Brzy ráno si dělám snídani. „Dobré ráno, nesu vám snídani, pojďte si pro ni.“ „Jé, já bych si jí udělala sama, mám vše.“ Poděkuji, ještě prohodíme spolu pár slov. Vše naložím do vozu, přivedu Jiskru. Ta ochotně postojí, zapřáhnu, zavřeme za sebou bránu a jedeme dál. Ráno ještě není takový provoz. Přes Náchod je objížďka, kdo může, raději jede přes Č. Kostelec. Řidiči jsou k nám slušní a ohleduplní. Jede se nám dobře. Přijíždíme k Zaloňovu, stavuji se u Dohnalových a ptám se, kde se máme ustájit. „Budeš muset zajet k Mílům, u nás je všechno plné.“ Tak Jiskro, hejbni kostrou, máme to už jen kousíček. U Mílů nikdo doma, nevadí, však si poradíme. Zavedu Jiskru do stáje a nakrmím, bydlí tam budoucí kamarádka, ČMB Kačenka. Teprve teď vidím, jak je naše Jiskra maličká.

Večer jedu na kole k budoucímu ženichovi oznámit, že jsme tady. Postavila jsem si maličký stan, staré ÁČKO, a vše potřebné mám s sebou. Během našeho pobytu jsou tepla, ba skoro hic. V noci spím velice dobře, kobylka je zajištěná, o nic nám tady nejde.

 

Nějak se nám ty námluvy nedaří. Naše princezna si z nás dělá šoufky, jednou se k ženichovi má, příště je nepřístupná. Vysvětluji, že jsem se vydala naslepo, protože jsem už její říji nemohla poznat. Abych se nenudila, čas od času jsem Jiskru projela po okolí. Projížděly jsme polnostmi. Všude pořádek, meze posečené, polní cesty upravené. Po  dnech docházení k hřebečkovi musíme už domů. Jiskra si nedá říct. Někdy to je nevyzpytatelné. Možná to je i moje chyba, že jsem jí málo pozorovala. Pokud byla ještě máma Jívka, byla její říje k poznání okamžitě.

Ráno nakrmit, vše naskládat na povoz a jedeme domů. Při projíždění branou polohlasem poděkuji, že nám tady bylo dobře. Míla spí po noční směně, nemíním ho budit. Mám na povoze bedýnku se třemi káčaty - indickými běžci. Káčata pěkně štěbetají, snad je dovezu domů v pořádku. Beru si od Míly ještě trochu krmení, abych měla cestou čím káčata nakrmit. 

Projíždím vesničkami, malinko jsem si zajela ke Kuksu. Musím otočit a pohlídat správný výjezd mimo hlavní silnici.  Tak, a jsme na správném směru. Jedeme a nic nám nestojí v cestě, provoz je mírný. Při projíždění Rýzmburkem nás míjí cyklista. „Kampak jedete, to takhle cestujete?“ „My se vracíme zpět do broumovského výběžku.“ „To musí být nádhera, takhle cestovat, já vám závidím. Máte projet Ameriku od východu k západu.“ „Co byste záviděl, však se můžete taky vydat na cesty.“ „Copak mám na to čas, musím do práce.“ Asi mi moje mozkové závity nepracují, jak mají, abych mu odpověděla: „Vždyť jsem projela už několikrát Ameriku křížem krážem, ale tu Novou Ameriku u Jaroměře.“ To bych mu vzala vítr z plachet, ten by koukal. Mnozí si ani neuvědomí, o čem je řeč, jaké to jsou strasti, ale hlavně radosti.

Jedeme dál údolím Rýzmburku, je po dešti, všude po cestě, jak se hnala voda, je spousta kamínků. No ne, co se to na cestě válí? Někdo ztratil skoro nové sportovní boty, jsou celé promočené a plné písku. Hodím je na vůz, třeba se budou hodit aspoň do stáje.

Najeli jsme na více frekventovanou silnici. Nejedeme pomalu, ale rychle taky ne. Jeden mladík už nevydržel za námi popojíždět s autem a čekat, až bude mít volno k předjíždění.  Řval na nás na celé kolo: „Táhni ty čur....!“ Jen kdyby věděl, že povoz neřídí chlap, ale ženská, to by bylo neslušných jmen. I s takovými lidmi se člověk setká. Co si o nich myslím? Jsou to ubožáci. Jsme zrovna tak účastníci silničního provozu, jako každý jiný. Ti, co spěchají, předjíždí všude, i když je tam dvojitá čára, zákaz, to jsou ti praví hlupáci.

Opět vjíždíme do obce  Červená Hora. Tak zkusíme zajet na naše bývalé nocležiště ke stejnému statku.

„Vítáme vás u nás“, volá na mě mladý muž. „Už jsem o vás slyšel, kamarád mi hned hlásil, že je dobře, že mám na louce koně.“ Zajímal se o nás, jak jezdíme, jak je postavena bryčka, co vše máme s sebou. Nejvíce se smál káčatům, která jsem hned dala na pastvu pod bedýnku. Nakrmená, napasená káčata dávám zpět do bedýnky a spát. Kobylka je taky na pastvě, namazaná proti muchničkám, snad noc proběhne dobře. Ještě si trhám do krabičky třešně, doma si z nich udělám dobrý džem. Popíjím pivko, vody bylo už dost, jsem za celý den tak vyprahlá. Pivo mě rozveselí. Volá mi Darina, kde že to jsem, kde je nás konec? Říkám, že právě lezu pod vůz, protože se mi nechce stavět stan. Po chvilce přátelského plkání nám popřeje dobrou noc a já za chvilku usínám.

Brzy ráno vše opět dávám na bryčku, zapřahám a vyjíždíme k domovu. Ráno je jako vymalované, ale zanedlouho se zatahuje a začíná pršet. Nevadí, musíme to vydržet, bývalo i hůř. Když přijíždíme k Hronovu, jsou tam v křoví „zašití“ i s autem pracovníci údržby. „Jó, to jste vy, co jezdíte s těmi koníky? A to se ani nebojíte a jezdíte úplně sama?“ „Hoši, na nás nemáte, my si stačíme samy.“

Prší víc a víc, doslova leje. Jiskře se to taky nelíbí, je už promočená celá. Nedá se nic dělat, domů už musíme nějak dojet. Předem volám mužíčkovi, aby nás čekal a připravil ustájení v suchu do boxu. Tak a jsme doma. Je velké vítání i s Džánem. Ten prý nemohl přenést přes srdce, že jsem mu ujela a jeho nevzala. Tři dny chodil k vrátkům a čekal na nás.

Doma opět vše poklidit, vyprat, navařit a zase můžu vyjet. Mnoho společného života si s mužíčkem neužijeme. Nám to nevadí, máme se rádi a pomáháme si.

Jsou stále větší a větší vedra. Seno se suší za pochodu, jeden den se poseče a další den se může dát domů. Máme nasušeno, tak si jedu opět odpočnout „na své panství“ do Božanova. Stále stejný scénář. Nachystat vše potřebné k jídlu a můžeme vyjet. Já tomu říkám odpočinek, ale je to opět a zase jen práce. Zapřáhnout, a může se vyjet, kozenky muž přiveze za námi. Pastva je bohatá pro všechny, louky se nepráškují, proto obsahují všechny možné bylinky. Všude v trávě je plno broučků, konipasů, kobylek, je to živá louka.

Je nutné posíct a usušit, co se neposeklo a kam se nedostaly stroje. Beru do ruky kosu a jde se na to. Vyseču každý kout, každý trs kopřiv. Kozenky si na kopřivách pochutnávají, ani jim nevadí žahavky.

Je tu nádherný klid, za celý týden se tu nikdo neukáže. Jednou si takhle sedím k večeru před srubem, pes vyběhne a dívá se nad les. Někdo z dětského tábora ve Studené Vodě vypouští ohňové balony. Počítám, je jich deset, patnáct, sedmnáct. Jak můžou být lidé tak nezodpovědní a v takovém suchu posílat oheň nad lesy a louky!!?  Já bych je potrestala tím, že by museli uklízet po požáru. Jistě by si uvědomili, jaké riziko jejich chováním hrozí.

Jindy zase zvednu plachtu, vyhřívá se tady krásně vybarvená zmije. Chvíli je v klidu, potom se pomalinku odplazí pryč. Nerada jsem jí vyrušila z pohody. Hadů se nebojím, ale taky je nevyhledávám. Proběhne kolem liška. „Ty lištičko jedna, počkám si na tebe, co si poneseš nazpátky.“ Netrvá ani deset minut a lištička si běží nazpátek, v tlamičce má slepičku. Zanedlouho se opět vrací zpět. Nejspíš si myslela, že jednou se jí podařilo něco pro mladé ulovit, tak proč ne znovu. Jenže během chvilky se přihnala velká bouřka, hromy a blesky se honily na všechny strany. Pes Džán zalezl pod postel, ani se nehne. Lištička se vrací zpět s nepořízenou. Jednou jsem mluvila s kamarádem, který mi vypravoval, jak liška nesla v tlamě malé selátko. To selátko patřilo jeho prasničce. Kdyby to neviděl, nevěřil by tomu.

 

 

NÁVŠTĚVA OD HRADCE KRÁLOVÉ

 

Toto léto je opravdu moc teplé. Moc s kobylkou nejezdíme, nedá se pro velké teplo. Kobylku necháváme pást jen v noci, nebo brzy ráno. Každé zvíře se schovává před slunečními paprsky a hlavně před mouchami. To je tedy neodbytná havěť. Kde se dá, ještě sušíme seno, protože tráva schne nastojato.

Jednou přijde email od koňské kamarádky, že se chystá s přítelkyněmi přijet ke mně do Božanova. Chtějí si prohlédnout moje panství a jeho okolí. To je překvapení, jsem ráda, ale malinko z toho rozrušená. Nic není připraveno, jak vše skloubit pro spokojenost všech. Jsme domluveni, že přijedou autobusem až do Broumova a tam je muž nalodí do auta a přiveze do Božanova. Já jedu Broumov - Božanov autobusem, protože nás je šest, auto je jen pro pět. Muž je hned provedl městem, mrkli na hřbitovní kostelíček. Zajel s nimi procházkovým tempem až k hranicím s Polskem. Zajeli také do Studené Vody, zašli až do Radkówa, kde je překrásná rekreační oblast. Aby si udělaly představu, jak je nádherná broumovská kotlina kolem dokola lemovaná lesy a pohořím. Vyprávěl jim, že kdysi selka nemusela z vesnice udělat ani krok, protože vše se dalo sehnat a obstarat v obci. Kdysi bylo v obci víc jak 1500 obyvatel, dnes 300-350? Ty ohromné statky s chlévy, stodolami, kůlnami, byly plné. Dnes tady není práce, o ševci, holiči, řezníkovi a jiných řemeslech se nedá mluvit. Ještě si pamatuji, jak se v 60. letech bouraly statky a rodinné domy, polodřevěné chalupy. Teď se rozhoduje, zda se má alej stromů při silnici do Martínkovic kácet nebo ne. Jednou jsem jela na kole a zastavili mě od TV, ptali se, zda jsem ochotna říci svůj názor na kácení této aleje. „Ne, nesouhlasím s kácením. Ještě si pamatuji z dětství, jak jsme s otcem jezdili do Broumova s koňským povozem, a stromy nás stínily.“ Můj názor je ten, že lidi moc spěchají, u auta šlapou na pedál pro stále rychlejší a rychlejší jízdu. Pokud se stane havárka a auto skončí ve stromě, není to vinou stromu, ale nepřiměřeně rychlé jízdy. Pokud jedou dvě nákladní auta, musí přizpůsobit rychlost momentální situaci. Už jsem na té silnici měla moc zážitků. Jeli jsme s mužem z návštěvy rodičů, já byla těhotná, silnice nebyla pro sněhovou vánici ani vidět. Já řídila, muž musel auto tlačit skrz závěje, potom dobíhal. Byl celý zavátý sněhem od hlavy k patě, obličej rudý od větru. Silnice zapadla sněhem a nebylo možné závěje projet pluhem, protože vítr hned zase silnici zavál. Z odpolední směny se jelo autobusem do Martínkovic a odtamtud se muselo jít pěšky. Copak pěšky to nebyl problém, nejhorší byl ten vichr. To jsme se museli chytnout dva - tři lidi a držet se, jinak by nás vichr odfouknul. V zaměstnání jsme si vypůjčili šály, čepice, co místní mohli postrádat. Po zklidnění sněhové vichřice musely přijet sněhové frézy a všechen sníh uklidit. Pokud to nešlo, povolali bagry, které sníh vyhrnovaly mimo silnici. Ještě si vzpomínám, když jsme jako děti v tomhle vichru musely jít ze školy domů. To jsem se ve škole malinko zdržela a ostatní děti už odešly. Snad jsem byla v šesté třídě. Ty 3 km pro mě byly opravdu moc. V jednu chvíli jsem si myslela, že se stulím v koutečku někde u stromu a nikam dál už nepůjdu. Došla jsem. Ve vesnici bylo jako za pecí, žádný vichr, klid. Doma jsem ještě dlouho roztávala při draní peří.

Mohla bych vypravovat dál a dál. Musím se vrátit k návštěvě, moc jsem se rozkecala o mládí.

Návštěva se ve srubu ubytovala. Protože nás bylo dohromady pět, samé ženy, někdo musel spát venku. Já s vnučkou jsme si ustlaly pod přístřeškem. Noci jsou teplé, zima nám nebude. Adélka se těšila na spaní pod širákem, zažije zase něco nového. Prohlídly si nedalekou kapličku, prošly se obcí a okolím. Hygiena všech byla jako na vandru. Večer po deváté hodině vše utichlo a spaly a spaly, jako ti broučci. Další den se probouzely do klidného, voňavého dne. Adélka s Květou si hrály s hlínou a tvořily krásné koláče zdobené kvítky. Škoda, že se mohly zdržet jen do druhého dne. Nemohla jsem přijet s kobylkou. Musela bych už ve čtyři hodiny ráno vyrazit, abychom se vyhnuly těm teplotám. Jinak bych je povozila po okolí v bryčce. Dopoledne uběhlo jako voda, bylo nutné se rozloučit u autobusu. Měla jsem dobrý pocit z návštěvy. Květa vypravuje, že kolem Hradce je rovina jako stůl. Ano, rovina mi nic neříká. Tady má oko kde spočinout, kde se pokochat, zadívat se do zeleně, na krásné lesy. Mirce se líbilo, jak jsem si postavila ohradu pro koně, pěkně ve stínu ořeší. Také mi pochválila moji stavbu srubu. Asi jí nevadilo, že tady nemám žádný pravý úhel. Obdivovala, co je kolem krásných luk. V kraji mají vše spáleno sluncem, není voda. Tady pod horami se voda a závlaha drží. Když jdu pro vodu, mihne se v potůčku užovka, ve chvilce je schovaná mezi kameny. 

ŽIJEME TADY V PŘÍRODĚ A S PŘÍRODOU.

 

Přečetla jsem si v knize „Slepičí polévka“  pár myšlenek:

 

 „V hloubi srdce si uchovej jeden tichý tajný koutek, abys měl místo na sny.“

              Luise Driskollová

 

„Když si v duchu představíš, že tě čeká něco nádherného,

naladíš se tak, že svůj cíl přitáhneš jak magnet.“

            Norman Vincent Peale

 

„Trpělivost a vytrvalost jsou jako kouzelná hůlka, potíže před nimi mizí a překážky se bortí.“

            Jahn Quinsy Adams 

 

 Zatím mohu jen dodat, že zažívám přece neskutečnou krásu, svobodu, volnost. Kolik lidí se všude tlačí vedle sebe, hlava na hlavě. Turisté navštíví všechny doporučené památky. Doma pak vypravují, co vše viděli a za měsíc už nevědí, jak se která památka jmenuje a vzpomínka je jen na báječnou dovolenou. Já jsem sice žádné přeslavné turistické atrakce neviděla, ale zato nikdy nezapomenu na každou prožitou chvilku. Toto je to moje koření života. Život není jen honba za mamonem. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář